Myslet si, že tu člověk vyrazí pěšky na procházku do lesa nebo parku je dost naivní. Ptala jsem se, moc zeleně v okolí mého domova není. Zatím jsme se byli projít s Markosem akorát podél rušné, zaprášené a hlučné silnice, kde navíc staví most. Pro plíce nic moc, ale alespoň si můžu trochu protáhnout tělo. Sama totiž vycházet z domu nesmím, z bezpečnostních důvodů. Připadám si občas jako ve zlaté klícce. Nejvíc mě na tom mrzí, že nemohu chodit běhat. Takže ať už jakékoliv vykročení za zdi s ostantým drátem jsou pro mě cenným a vítaným zážitkem.
It is
kind of naive to think that you can go here for a walk to a forrest or a park.
I asked, there aren’t too many parks. I’ve been till now just for a walk with
Markos by a noisy and dirty street where they are in addition building a
bridge. For my lungs it’s not the best but at least I can move a little bit.
Because I can’t go here alone anywhere because of my security. I sometimes feel
like in a golden cage. But what makes me sad the most is that I can’t go jogging.
So I welcome every opportunity to move out of the walls with barbed wire and those moments are
very precious to me.
Žádné komentáře:
Okomentovat