Trochu toho srdíčka.

Začínám si zamilovávat zdejší lidi. Není to tu snadné, člověk se někdy musí hodně zapřít, zacpat nos, přemáhat se. Ale je to krása. Nevím, co budu říkat po několika měsících, ale po třech týdnech strávených tady mi všechny ty nesnáze stojí za to. Občas mám chuť se vytratit, vrátit se domů a obejmout všechny, kteří mi chybí. Chtěla bych mluvit s rodinou, vědět, jak se Bárt chystá na maturitu, jak si táta vede v práci, jak mámě jdou přípravy se sborem na koncert, co Dan zrovna tvoří za podivnou budovu. Nevím o nich mnoho od doby, co tu jsem. O svých přátelích taktéž ne. Ale mám tu v sobě pokoj, který přijde vždy, když se odevzdám do přítomné chvíle. Netvrdím, že se mi to daří stále. Pořád mám tendenci někam spěchat. Jenže pak si uvědomím, že tady není kam spěchat. Komunita si žije svým tempem a není tu proč se někam hnát, tady to není o výkonu nebo o rychlosti. Vysedáváme dlouho u večeře a já přitom naslouchám jejich rozhovorům, kterým někdy vůbec nerozumím, s nadějí, že jednoho dne se do nich i zapojím.

Tenhle pohled mám moc ráda po ránu. Myslím při tom na lidi doma, co asi zrovna dělají.