Konečně poprvé.

Dnes jsem si poprvé připadala jako součást komunity. Byl to skvělý pocit. Den ale nezačal až tak růžově. Necítila jsem se dobře, začala jsem si připadat pohlcená rutinou. Přitom zatím nebyl den stejný jako ten předchozí. Ještě stále tu prožívám svá poprvé každičký den. Poprvé pracovat na vánočních přáníčkách, poprvé vaření skvělé salsy s Markosem, zatímco kluci machrují na kuchyňské podlaze, jak tleskají při klikování. Chacha, a pak Jonny udělá svých 20 kliků, kdy akorát hýbe pánví nahoru dolů, a my s velkým uznáním pokyvujeme hlavami a přitom se smějeme, jak je roztomilý. Poprvé jsem jezdila na vozíčku a sjížděla kopečky. Mnou připravená první modlitba. První kompletní foto všech obyvatel hogaru. Kéž ta poprvé nikdy nedojdou.

Today I felt for the first time like a part of the community. It was a great feeling. But the day did not start that awesome. I did not felt well; I started to feel soaked up by routine. But till now there was not a day same as the one before. I am having a ‘for the first time’ every day. For the first time work on the Christmas cards, cooking delicious salsa with Markos, while watching boys how the boast with clapping hands while doing push-ups. Haha, and then comes Jonny and does his 20 push-ups, when he just moves his hips up and down and we are supporting him while laughing, because he’s so cute. For the first time I drove a wheelchair and ride down little hills. I prepared our first prayer together. First complete foto of members of hogar. I wish those ‘for the first time’ never run out.