Empatie

Lita

V úterý jsme měli přednášku o empatii. Vcítění se do kůže druhého a společné prožívání je tady pro mě na denním pořádku. Ale dvě situace stojí za zmínku.

V pondělí večer jsem tu poprvé brečela. Ze sebelítosti, stesku. Ale dalo mi to uvědomit si vděčnost za mnoho věcí. Pak jsem nechtěla nikoho potkat ze studu za své slzy, ale zároveň jsem měla touhou po povídání si a propojení s druhým člověkem. Naštěstí se stalo to druhé. V koupelně jsem narazila na Maríu a ta mi dala tolik pochopení. Začátkem v El Arca to také neměla vždy snadné a ujistila mě, že co cítím, cítila taky a úplně mě chápe. To ujištění, že v prožívání toho nejsem sama, mi dalo velkou úlevu. A moc doufám, že dalo vyklíčit novému přátelství.

Následující den jsme při přednášce koukli na The butterfly child, což pro mě bylo něco tak nesnesitelně šokujícího, že jsem musela v půlce přednášky odběhnout a vybrečet se. Našla jsem útočiště u Lity, která právě odpočívala. Lita má paralysis cerebralis, nemůže chodit, mluvit, ale ruce používat dovede. Nevěděla, proč brečím, nevěděla, co se stalo, ale vzala mě svojí ručkou a přitiskla si ji k obličeji. Lepší než tisíc slov.