Ozývám se.

Můj krásný výhled při stmívání

Omlouvám se, že jsem o sobě týden nedala vědět, pokusím se přispívat pravidelněji. Občas mi nezbývá čas kvůli množství práce, nebo je již příliš pozdě po setmění chodit do dílen na internet (po setmění není radno opouštět dům). Nebo je zrovna výpadek proudu v celé čtvrti jako třeba dnes. Vzácných chvílích na internetu je třeba si vážit a čas efektivně využít, což se mi ne vždy daří.
Tady několik náhodných fotek z mého posledního týdne.

Ženy tu nosí věci na hlavě

David pózuje s kabelkou 

Toulaví psi

Banana!

Můj méně oblíbený stánek

Co se ovoce týče, je to tu pro mě ráj. Papáji jsou zrovna v sezóně a banánů je tu po celý rok požehnaně. Krom normálních (u těch jsem tu natrefila nejednou na siamská dvojčátka) jsou tu i maličké, sladší. Pak banány zelené, které se buďto usmaží jako chipsy, nebo se uvaří jako brambory. Pak jsou tu banány na smažení, které mají o trochu jinačí texturu. Dělala jsem si malou statistiku mojí konzumace malých banánů. Za uplynulé tři týdny jsem jich nakoupila 11,5 kg a utratila za ně 196 Kč. Za obří papáju tu člověk utratí 40 korun. A všechno je to lokální produkce samozřejmě. Už se těším na sezónu mang a ananasů!

Takhle vypadá stánek, kde si kupuji ovoce. Už se mi povedlo dvakrát i smlouvat.

Siamská dvojčátka

When it comes to fruits it is a paradise here for me. At this time papayas are in season and bananas are at stores all year long. Besides the classic ones (I found here siamese twins few times) are here also little ones which are sweeter. There are also green bananas which can be used for chips or be cooked like potatoes. Other kind is for frying and they have a little different texture. I made a little statistic about my consumption of little bananas. In last three weeks I bought 11,5 kg and spent on them 196 CZK. For a huge papaya I pay here 40 CZK. And all of it is local produce of course. I am looking forward to the season of pineapples and mangoes!

This is how the store where I buy my fruits looks like. And I already negotiated twice. 

Skupina přímo z Hondurasu, která hraje v rytmu Punty. Text mi mluví z duše, jen škoda, že je to dvojsmysl.

Strážný anděl

Alma Lupita Portillo Cuestas

Jsou dny, kdy se nechci ani pohnout. Kdy chci jen ležet, cpát se a koukat na filmy. Taky to tak někdy máte? Je to zázrak, v Hondurasu žije dívka, která vám je tohle vše schopna umožnit. A já jsem ten šťastlivec, kterého Alma Lupita Portillo Cuestas pozvala do svého domu. V pátek si mě vyzvedla za deštivého večera, nakoupila hromadu jídla, co jsem si jen přála, a představila mě svému příteli, který mě svým autem zavezl až na Lupitin gauč. Tak štědří a milí lidé tu okolo sebe mám. Další den jsem strávila den až do tří v pyžamu na Lupitinym gauči. Pustila jsem si Frozen, poté Maleficent, poté Popelku a nakonec jsem viděla i kousek Sněhurky a to vše ve španělštině. A během toho mi Lupita servírovala jedno vynikající jídlo za druhým. Papáju, banány, melounový koktejl, popcorn, špagety se zeleninou… všechno s láskou připravené. A na plném břichu mi přitom spinká Marley. Nakonec mě autem dovezli až domů, kde se mi do náručí hned hrnul Jonny s úsměvem na tváři a se slovem „Mama!“ na rtech. Řekněte, co víc si přát?! Cítila jsem se táák skvěle.

Marley

There are days when I do not even want to move. I just want to lie down, stuff myself with food and watch movies. Do you have it the same way? It is a miracle, in Honduras lives a girl who is able to make this happen for you. And I am the lucky one who has been invited to Alma Lupita Portillo Cuestas' home. On Friday Lupita picked me up in the rainy evening, bought a tone of foods, all that I wished, and introduced me to her boyfriend, who took me with his car right on Lupita’s couch. I am surrounded with such nice and generous people here! Next day I spent till 3 pm in pyjamas on the couch. I watched Frozen, Maleficent, Cinderella and even a part of Snow White all of it in Spanish. And while this; Lupita served me one delicious food after another. Papaya, bananas, melon cocktail, popcorn, spaghetti with veggies... all prepared with so much love. And on my full belly there was sleeping Marley. At the end they lifted me with car home where Jonny was expecting me to give me a hug with a big smile and “Mama!” on his lips. Tell me, what more would you wish?! I felt sooo good.

Výhled z auta cestou domů

Hay días cuando no quiero ni mover. Yo quiero solamente estar tumbado, comer mucha comida y ver películas. Tienen tambien a veces este deseos? Es un milagro en Honduras vive una chica quién puede se encargar de todo eso. Y yo fuí la contenta persona quién era invitada a casa de Alma Lupita Portillo Cuestas. En viernes me recogio en la tarde lluvioso, compro mucha comida que yo desea y me presento a su novio quién me lleva con su carro directo a Lupita hasta su casa. La gente aquí están tan generosa y amable. El siguiente día yo pase hasta las tres en mi pijama sobre el sofá. Yo ví Frozen, Maravillosa, Cenicienta y comienzo de Blancanieve y todo esto en español. Y durante esto Lupita me servio muchas comidas deliciosas: papaya, bananos, jugo de sandía, spagetti con salsa y con verdura... todo con amor preparado. Y sobre mi barriga durmio Marley. Por fin me llevaron hasta mi casa donde Jonny me dio un abrazo con sonrisa y con palabras “Mama!” sobre su labios. Que más podría desear? Me sentí muuy bien.

Mrňous. Myslela jsem, že tuhle rasu nemám ráda, ale spletla jsem se. 

Mé osobní 'kino'

Řadové domky, v jednom z nich žije Lupita

Holubi, bohužel ne poštovní

Holub, ten kliďas

Dnes se už podruhé stalo, že nám do místnosti vletěli holubi. Tentokrát však do koupelny, odkud se nedokázali dostat ven. Takže jsme je lovili. Ten můj byl úplně klidný a nechal se snadno polapit. Poté dokonce ani nechtěl odletět z mé dlaně, když jsem ho vynesla ven.

Ten druhý byl divoký, a jakmile zahlédl východ, vyškubl se a uletěl. Marii po něm v ruce zbylo tolik peří, až mám dojem, že musel uletět celý holý. Každopádně ta peříčka jsou krásná a rozhodně se budou dobře vyjímat v dopisech pro moje milé v Evropě.

Holub, ten divoký

Today happened for the second time that we had pigeons inside of the house. This time we found them in the bathroom, so we had to catch them. Mine was very calm and he let me to catch him easily. He even didn’t want to fly away from my palm when I took him out.

The other one was wild and in the moment he noticed the exit, he spread his wings and flew away. Only thing that Maria left in her hand were feathers. And so many that I think the pigeon had to escape totally naked. But one thing is sure. Those feathers are beautiful and they will look nicely in letters for my friends in Europe. 

Koupelnová podlaha

Jaké jméno byste mu dali?

Swing, swing, swing...

Upřímně řečeno jsem si úplně bezpečně nepřipadala. Šla jsem si akorát koupit pár banánů na druhou stranu náměstí. Ale těch pohledů a poznámek, co jsem sklidila. Bella, princessa… Když jdu po ulici, nemůžu si nevšimnout mnohých pohledů. Světlá pleť, dlouhé rovné vlasy a modré oči tu nejsou zrovna běžná kombinace. No a samozřejmě člověk na sebe upoutá ještě více pozornosti, když si uprostřed náměstí vleze na houpačku a jako malé dítě víská a směje se na celé kolo. Ale to už bylo v doprovodu Hectora, který si houpání taky moc užíval.

Princessa

I have to admit that I didn’t feel very safely. I just walked to the other side of the square to buy some bananas. But I got so many compliments. Bella, princessa… When I walk the street here I notice a lot of people staring at me. Light skin, long straight hair and blue eyes are not a very common combination here. And surely you get even more attention if you climb the swing and scream and laugh like a little child in the middle of the square. But it was already with Hector who also very enjoyed the swinging.

Vánoce přichází do City Mall

Páteční návštěva nákupního střediska, které je údajně vybudováno za účelem praní velkých peněz z prodeje drog, na mě dýchla vánoční atmosféru. Mám pocit, že se naprosto spletli. Jakože venku je 30°C a oni si hrají, že brzy přijde Santa? No, každopádně jeho křesílko je pohodlné.

Já jsem hodně zvědavá, jak tady v komunitě slaví Vánoce a vůbec jsem zvědavá na své první Vánoce mimo domov a rodinný kruh. Doufám, že přestože jak smutně mi to zní, to takové nebude. Ale sníh budu myslím hodně postrádat. Už vám v Čechách nějaký napadl?

I visited on Friday the shopping mall, which is supposedly built for money laundry from drug sales, and it gave me the feeling that Christmas is coming. I think that they had to make a mistake. Outside is 30°C and they are acting as if Santa would come soon. But I have to admit that his chair is comfortable.

I am very curious about this year’s Christmas in the community, how they celebrate it. And it will be also the first Christmas out of my home and without my family. I hope it won’t be as sad as it sounds. But I will miss the snow, I think. Did the first snow fell in Czech Republic yet?

Trochu toho srdíčka.

Začínám si zamilovávat zdejší lidi. Není to tu snadné, člověk se někdy musí hodně zapřít, zacpat nos, přemáhat se. Ale je to krása. Nevím, co budu říkat po několika měsících, ale po třech týdnech strávených tady mi všechny ty nesnáze stojí za to. Občas mám chuť se vytratit, vrátit se domů a obejmout všechny, kteří mi chybí. Chtěla bych mluvit s rodinou, vědět, jak se Bárt chystá na maturitu, jak si táta vede v práci, jak mámě jdou přípravy se sborem na koncert, co Dan zrovna tvoří za podivnou budovu. Nevím o nich mnoho od doby, co tu jsem. O svých přátelích taktéž ne. Ale mám tu v sobě pokoj, který přijde vždy, když se odevzdám do přítomné chvíle. Netvrdím, že se mi to daří stále. Pořád mám tendenci někam spěchat. Jenže pak si uvědomím, že tady není kam spěchat. Komunita si žije svým tempem a není tu proč se někam hnát, tady to není o výkonu nebo o rychlosti. Vysedáváme dlouho u večeře a já přitom naslouchám jejich rozhovorům, kterým někdy vůbec nerozumím, s nadějí, že jednoho dne se do nich i zapojím.

Tenhle pohled mám moc ráda po ránu. Myslím při tom na lidi doma, co asi zrovna dělají. 

Zametání mou meditací

David a koště

Zase zametání, zase vytírání. Ráno vstanu, první čeho se chopím, je koště. Po snídani zamést jídelnu. V dílnách se den také začíná úklidem podlah. A i tam se jí, po čemž následuje další tanec se smetákem. A večer to samé. Jenže tyhle činnosti se pro mě stávají meditací. Chvílemi, kdy na nic nemyslím, čistím jak tu podlahu, tak i svoji mysl od zbytečných myšlenek a starostí.

Občas zametám s Davidem, který v nadšení rozmetává hromádky, která jsem smetla. Takže to někdy chce opravdu mnoho trpělivosti.

David and broom

Sweeping and swobing the floor again. In the morning I wake up and the first thing I grab is a broom. After breakfast sweeping the kitchenfloor. And in the workrooms we start the day also with cleaning the floors. And we eat there also so I dance with besom in the diningroom. In the evening the same thing. But these activities are becoming to me a meditation. The are the moments when I do not think about other things, I am cleaning the floor and also my mind from unnecessary toughts and worries.
Sometimes I sweep with David who in his enthusiasm destroys my little piles of dirt. Yes, patience very needed here. 

Lempira

Lempira je měna, kterou se v Hondurasu platí. Její hodnota je dost podobná české koruně, což mi pobyt zde v lecčems usnadňuje. 10lmp je cca 11 Kč. Zajímavé je, že lempiry všech hodnot mají v bankovkách a ta s nejvyšší má hodnotu 500lmp, což je v přepočtu cca 550 Kč. To by se náš Masaryk smějící se z pětitisícovky podivil, kdyby to viděl. Místo haléřů mají centavos, ale téměř se tu nepoužívají. Jméno nosí po národním hrdinovi Lempirovi, který je zobrazený na bankovce s hodnotou 1 lmp. Přezdívalo se mu "Pán hor". Žil v 16. století a byl indiánem z kmene Lenca (čti Lenka), díky čemuž si Hondurasané tak snadno zapamatovali mé jméno. Byl vůdcem obrany proti kolonizátorům okolo roku 1537. 

Zajalo mě, jak tu v Hondurasu zachází s penězi. Nosí je často zmuchlané po kapsách, peněženky jsem tu v chlapově ruce neviděla. Obchodníci a muži vybírající jízdné mají vždy balíček úhledně srolovaný a srovnaný, a přesně a obratně vám dokáží vrátit v mžiku požadovanou částku. Což se v rapiditu (jak tu říkají minibusům), ze kterých musí člověk vystupovat téměř za jízdy a zároveň platit 11lmp jízdného, celkem hodí.

Jak se vám líbí? Mě moc.

Lempira is a currency which is used in Honduras. It value is very similar to Czech crown which is for me very useful. 10lpm is about 11 CZK. Interesting is that all lempiras are bank-notes and the one with the biggest value has 500lmp which is 550 CZK. Our Masaryk on the 5000CZK would be surprised if he would see it. Instead of hellers they have centavos, but they are usually not used much. The money is named after a national hero Lempira who is on 1lmp. His nickname was "The Master of the Mountains". He lived in the 16th century and he was an Inidan from the Lenca tribe which is also the reason why all Hondurians remenbered my name so easily. He was a leader of  defence against colonizers around 1537. 

I was surprised how they here in Honduras treat the money. They have it often crumpled in their pockets, I have not seen a wallet in a man’s hand yet. The sellers by the stands or men who collect the travel fee have always a pack rolled and leveled and are able to return requiered amount precisely and ably in a flash.

How do you like them? I like them a lot.

Komunita

Hodne mluvim o sobe a malo o komunite, ve ktere ziji. Tady se o ni muzete docist vice, sice ve spanelstine, ale prinejmensim obrazky pochopi kazdy! 

Kdo ma radeji facebook...

Konečně poprvé.

Dnes jsem si poprvé připadala jako součást komunity. Byl to skvělý pocit. Den ale nezačal až tak růžově. Necítila jsem se dobře, začala jsem si připadat pohlcená rutinou. Přitom zatím nebyl den stejný jako ten předchozí. Ještě stále tu prožívám svá poprvé každičký den. Poprvé pracovat na vánočních přáníčkách, poprvé vaření skvělé salsy s Markosem, zatímco kluci machrují na kuchyňské podlaze, jak tleskají při klikování. Chacha, a pak Jonny udělá svých 20 kliků, kdy akorát hýbe pánví nahoru dolů, a my s velkým uznáním pokyvujeme hlavami a přitom se smějeme, jak je roztomilý. Poprvé jsem jezdila na vozíčku a sjížděla kopečky. Mnou připravená první modlitba. První kompletní foto všech obyvatel hogaru. Kéž ta poprvé nikdy nedojdou.

Today I felt for the first time like a part of the community. It was a great feeling. But the day did not start that awesome. I did not felt well; I started to feel soaked up by routine. But till now there was not a day same as the one before. I am having a ‘for the first time’ every day. For the first time work on the Christmas cards, cooking delicious salsa with Markos, while watching boys how the boast with clapping hands while doing push-ups. Haha, and then comes Jonny and does his 20 push-ups, when he just moves his hips up and down and we are supporting him while laughing, because he’s so cute. For the first time I drove a wheelchair and ride down little hills. I prepared our first prayer together. First complete foto of members of hogar. I wish those ‘for the first time’ never run out.

Zlatá klec

Myslet si, že tu člověk vyrazí pěšky na procházku do lesa nebo parku je dost naivní. Ptala jsem se, moc zeleně v okolí mého domova není. Zatím jsme se byli projít s Markosem akorát podél rušné, zaprášené a hlučné silnice, kde navíc staví most. Pro plíce nic moc, ale alespoň si můžu trochu protáhnout tělo. Sama totiž vycházet z domu nesmím, z bezpečnostních důvodů. Připadám si občas jako ve zlaté klícce. Nejvíc mě na tom mrzí, že nemohu chodit běhat. Takže ať už jakékoliv vykročení za zdi s ostantým drátem jsou pro mě cenným a vítaným zážitkem.

It is kind of naive to think that you can go here for a walk to a forrest or a park. I asked, there aren’t too many parks. I’ve been till now just for a walk with Markos by a noisy and dirty street where they are in addition building a bridge. For my lungs it’s not the best but at least I can move a little bit. Because I can’t go here alone anywhere because of my security. I sometimes feel like in a golden cage. But what makes me sad the most is that I can’t go jogging. So I welcome every opportunity to move out of the walls with barbed wire and those moments are very precious to me.

Stray dogs

Toulaví psi se tu na ulici povalují, pobíhají. Pohublí a smutně koukající. Někdy roztomilá štěňátka, jindy pelichaví staříci. Každopádně už se mi povedlo na jednoho i šlápnout, když jsem se nekoukala pod nohy. Ještě jsem si nestihla zvyknout, že na ulicích leží chlupaté nášlapné miny, co po došlapu zakňučí a v lepším případě se staženým ocasem odcupitají. Pak tu ale znám i lidi, kteří ze studu za své jizvy od psích kousanců na nohou nosí vždy jen dlouhé kalhoty. Ale nebojte, už jsem ovládla svou chuť mazlit se s každým, kterého potkám a každého obcházím velkým obloukem.

Stray dogs are here everywhere. Skinny and sad look. Sometimes cute little poppies, another time old moulting dogs. I already managed to stand on one of them sleeping on the street while I was not watching my way. I can’t get used to it that there are furry landmines which after stepping on them whine and run away in the better case. But I also know here people who do not wear shorts because they are ashamed for the scars from dog’s teeths. But do not be afraid. I already learned how to beat temptation to cudle with every dog I meet and I walk around them very carefuly.

Happy!

Jonny

Tegucigalpa a El Arca jsou i plné veselí, tance a radosti! Už dvakrát jsem si měla možnost zatančit s Jonnym, který se narodil s Downovým syndromem. Je to miláček. Rozdává objetí, úsměvy a masáže (za které si někdy účtuje 3 Lempiry.) Na ulicích stále hraje hudba, všude stánky s jídlem. Rušná a živá Tegucigalpa.

Tegucigalpa and El Arca are also full of joy, dance and happiness! I had already twice the opportunity to dance with Jonny who was born with Down syndrom. He is such a sweetee. He gives hugs, smiles and massges (he charges for them sometimes 3 Lempiras). On the streets is always loud music, stands with food everywhere. Bustling and vivid Tegucigalpa.

Empatie

Lita

V úterý jsme měli přednášku o empatii. Vcítění se do kůže druhého a společné prožívání je tady pro mě na denním pořádku. Ale dvě situace stojí za zmínku.

V pondělí večer jsem tu poprvé brečela. Ze sebelítosti, stesku. Ale dalo mi to uvědomit si vděčnost za mnoho věcí. Pak jsem nechtěla nikoho potkat ze studu za své slzy, ale zároveň jsem měla touhou po povídání si a propojení s druhým člověkem. Naštěstí se stalo to druhé. V koupelně jsem narazila na Maríu a ta mi dala tolik pochopení. Začátkem v El Arca to také neměla vždy snadné a ujistila mě, že co cítím, cítila taky a úplně mě chápe. To ujištění, že v prožívání toho nejsem sama, mi dalo velkou úlevu. A moc doufám, že dalo vyklíčit novému přátelství.

Následující den jsme při přednášce koukli na The butterfly child, což pro mě bylo něco tak nesnesitelně šokujícího, že jsem musela v půlce přednášky odběhnout a vybrečet se. Našla jsem útočiště u Lity, která právě odpočívala. Lita má paralysis cerebralis, nemůže chodit, mluvit, ale ruce používat dovede. Nevěděla, proč brečím, nevěděla, co se stalo, ale vzala mě svojí ručkou a přitiskla si ji k obličeji. Lepší než tisíc slov.

Pod rouškou tmy

Zleva: Sergio, Joel, Nidia, Markos, María

Nečekala jsem, že svůj první den volna budu vstávat v pět ráno. Ještě ve tmě s hvězdami nad hlavou jsme se plížili téměř pustými uličkami ke Casa Nazareth. Myslela jsem, jak je tahle akce připravená, ale skoro vše ztroskotalo, když se zjistilo, že nikdo nemá klíče. Nepomohly ani pokusné telefonáty obyvatelům domu, kde žila dívka, které jsme přišli popřát Feliz Cumpleanos. Nakonec jsem jako opička přelezla vrata, kde naštěstí nebyl ostnatý drát. Sergio vypadal trochu zmateně, když jsem mu chvíli po páté klepala na okno. Ale tádá! Moji přátelé, María, Markos i Joel se dostali dovnitř též. Nidia po chvíli čekání s hudbou vylezla a mi jí popřáli. Někteří s maskou vřískotu, jiní se svíčkou a ti největší vtipálci jí za krk nalili škopek vody. Takže i takhle se dá udělat mini oslava narozenin kamarádů. Dobře vědět.

I did not expect that on my first day off I will be up already at 5 am. With stars above our heads we sneaked trough empty streets to Casa Nazareth. I thought how well this action is prepared, but it almost crashed when we found out that nobody has keys. And even calls to the habitants of the house, where a girl who had birthday today, did not help. So I climbed the door where luckily was not barbed wire. Sergio appeared a bit confused when I knocked at his window few minutes after five. But yey! My friends María, Markos and Joel did get in. Nidia after few minutes at her door with music came out and we congratulated her. Some of us with a mask of screech, some with candles and the most funny of us poured her a jar of water on her head. So this is also a way how to manage congratulation for a friend. Good to know.

Výhled

Ani okna tu nejsou stejná jako u nás. Rozřezané sklo na pruhy a pro otevření je s nimi třeba točit, jako u těch kancelářských závěsů v Čechách, akorát v horizontální poloze. Já je mám stále otevřené, což nebylo nejchytřejší, mám teď celé tělo a hlavně chodila obsypané štípanci. Honduraští komáři jsou rychlejší než ti naši, a tak moje snaha zaplácnout je selhává.

Ještě jedna poznámka k oknům. Když moje rodinka viděla, že mám na noc otevřená okna, hned se ptali, zda mi není zima. Haha, oni se klepou zimou, když se večer ochladí na 17 stupňů. Já si tolik užívám, že nemusím mrznout v České republice.

Even windows are not the same as back home. They are horizontal pieces of glass and for opening them; you need to turn them as it is with the curtains in offices. I keep the windows always opened, which was not very clever, now I have my body covered by mosquito bites. Hondurian mosquitoes are faster than those back home, so I am not able to punch them.

One more thing with the windows. When my family saw that I keep my windows opened at night, they asked if I am not cold. Haha, they are shivering in at night when the temperature sinks to 17 degree. But I am enjoying so much, that I do not have to freeze in Czech Republic.

Můj výhled z okna na ostnatý drát

Žiju!

Foto ze společné večeře obou Hogarů

Pár dní jsem na blog nic nepřispívala, protože jsem si potřebovala utřídit myšlenky a nechat se úplně pohltit místní komunitou, jazykem bez myšlenek na to, jak bude vypadat můj další příspěvek na blog a co bude jeho obsahem. Dnes mám svůj první den volna. Nečekala jsem, že mít den volna je tak úžasné. Zavřít se do pokoje, koukat na stupidní americký film, četníka ze SainTropez a to vše v ČEŠTINĚ! Jíst, co se mi zachce a kdy se mi zachce. Papája k večeři, snídani. Que RICO! Nezametat, nevytírat, nevařit. Nic. Jen se válet, kupovat víc a víc levného ovoce a poslouchat hudbu. Yes!

Takže jsem si řekla, že dnes vás zahltím příspěvky.

I did not post anything in the past few days because I needed to organize my thoughts and let me completely soak into the life of the community without thinking of my next post and how it is going to look like. Today I have a first day off. I did not expect how awesome it is. Being closed in my room watching stupid american movie and The Troops Saint-Tropez and all of it in CZECH! Eat whatever I want and whenever I want. Papaya for dinner and breakfast. Que RICO! Not to sweep, not to swob, not to cook. Nothing. Just laying on the couch, buying more and more cheap fruits and listen to music. Yes!

So I thought that I will glut you with posts.

Selfie

Selfie Gerson a já. (pardon za ten zub)

Moji milí. Zatím jsem tu o komunitě mnoho nenapsala. Nevím, do jaké míry s vámi mohu sdílet dění tady, abych nenarušovala soukromí, ale ráda bych vám krůček po krůčku zasvětila do mého nového života. Je pro mě velmi náročné, nastavit se do módu sdílení jídla, koupelny, domu, myšlenek a sebe s lidmi z odlišné kultury. Zdejší komunita je živá, plná lidí, kteří do práce vkládají  srdce, ale zároveň se potýká se zdejšími poměry, především s chudobou. Já, zvyklá na hojnost evropského života mám nesmírnou úctu a obdiv pro zdejší, kteří z mála umí udělat mnoho a je-li třeba, vystačí s málem a stále se umí rozdělit.
Včera si Gerson půjčil můj mobil a když objevil selfie, naprosto tomu propadl.

Valle de los Angeles. Myslim.

Můj první výlet mimo Tegucigalpu. Jeli jsme rapiditem (jak se tu říká busům), máchali si nohy v řece, meditovali, hladili koně, vyšlapali na kopec s výhledem, cpali se ovocem. Krásný den, ale začínám tu odhalovat i méně pohádkové stránky Hondurasu Lezli po mě místní klíšťata, co jsou mnohem  nechutnějši než naše, vypráví mi o chikungunye, kterou tu měl nedávno kdekdo a o místní mafii, které se říká mara.

Estas botellas no se acaban solas.

Pár fotek pouličního umění, na které jsme narazili při čtvrteční procházce s Markosem. Je to hned vedle hlavní pošty, odkud vám doufám brzy začnu posílat dopisy. Jsem zvědavá, za jak dlouho se k vám dopraví.

Here are some pictures of the street art, which we bumped in while walking at city with Markos last Thursday. It is right next to the main post, from where I hopefully soon start to write you letters. I am curious, how long does it take to deliver. 

(Interní vtípek pro Nikolu Sixtovou: Botellas <3)