Zběsilá jízda

Začátkem ještě veselá

Chvíli na to, co jsem vylezla z policejní stanice, nám přijelo rapidito, které mělo namířeno do Tegucigalpy. Jen taktak jsme se do minibusu vešli. Santiago i Jonny si našli místečko vzadu, Markos kousek za mnou a já se radovala, že mě posadili hned vedle řidiče s krásným výhledem ven. Moje nadšení ale rychle vyprchalo, když jsem si uvědomila všechna fakta. Sedím na nejnebezpečnějším místě v buse, na sedadle, které ani není připevněné ke zbytku soupravy, bez bezpečnostního pásu a řítíme se šílenou rychlostí po silnici plné děr, podél silnice jezdí lidi na kole, auta se v serpentinách bezhlavě předjíždějí a vozovka v horách vypadá jako ztuhlá láva, tak vlnitá místy je. Když jsem tohle všechno sečetla, začala jsem se urputně modlit a vzpomněla si na vtip o sv. Petru, knězi a řidiči autobusu, jak se potkají u nebeské brány. A svatý Petr vpustí do nebe řidiče, protože knězi v kostele všichni spali, zato řidiči se za jízdy všichni modlili. V Hondurasu půjdou nejspíš všichni řidiči do nebe.

Výhled na ostrovy a moře

Cestou jsem zažila mraky nevšedních věcí. Taky trvala tři hodiny. Poslechla jsem si šoférovi milostné rozhovory (naštěstí na handsfree), pozorovala, jak se postupně rvou další a další lidi do busu, přestože se mi to zdálo nemožné, povzbuzováni lživým tvrzením, že to je poslední bus do Tegucigalpy. Viděla kluka, co pracuje jako výběrčí jízdného a jako naháněč pasažérů, jak visí za maximální rychlosti z otevřených dveří busu a ani u toho nemrkne. Slyšela operní zpěvačku pasažérku s křiklavě červenými vlasy, jak předvádí jakousi árii celému autobusu a jak poté sklidila obrovský aplaus. Sevřelo se mi hrdlo, když podél cesty vedli chlapi dobytek s červenými vlaječkami v ruce a zrovna, když jsme je míjeli, se dva býci splašili a málem nám vlítli pod kola. Potkala nás dokonce cestou pasová kontrola, byť jsme žádné hranice nekřižovali.

Během cesty se člověk nemusí bát, že by umřel hlady nebo žízní, protože při každém zastavení bus obklopí houf prodavačů vody, koly, popcornu, křupek, papáji a zeleného manga, které tu jedí s čili, solí a salsou a skrz okýnka nabízejí vše cestujícím.

Ale nakonec jsme se bezpečně dostali až do noční Tegucigalpy, kde nám jako zázrakem zastavil můj známý – taxikář, který mě už jednou vezl. A to vše jen silou přání. 

Takhle se tu jezdí

Kluk visící z minibusu

Narváno.

Fotbalový zápas 

Převoz dříví.

P.S. Žádné strachy na policejní stanici jsem si byla akorát odskočit na záchod. A ten zážitek bych nikomu nepřála, horší jsem tu zatím snad nezažila.