Jeden den v životě

Napadlo mě, že by mohlo být zajímavé popsat jeden svůj den od začátku až do konce. Tak to vyšlo na dnešní den, že jsem fotila a i mám čas si sednout a sepsat to. Takže jdeme na to.

Ve všední dny vstáváme v šest hodin. Snídáme v sedm, zrovna dnes příprava připadla na mě a nezbylo mi než naprosto improvizovat. Nebylo doma nic. Takže z toho byla kašo/přesnídávko/puding. Dala bych sem i recept, ale ten, věřte mi, nechcete. Vaření tu zatím není moje silná stránka.

Jonny

Chayito

Před prací se v Talleru scházíme na společnou modlitbu. Zpěv doprovází profesionální hudebníci. Občas se i trefí do rytmu. A Chayito to s kytarou taky umí. Zastavit, když se dozpívalo. Občas je třeba do ní mírně šťouchnout. Ale užívají si to a to je to, oč tu běží.

Zeleňoučké banány

Mina se s tím nepárá

Mina, Gerson a banány

Poté mě čekalo něco nového. Loupala jsem banány do polívky. Ano, zelené banány tu vaří podobně jako my brambory a je třeba je hezky okrájet. Ale aktivita je to moc zábavná, hlavně když vám dělá společnou Mina, která dělá každou práci s takovou radostí! (Byť to na téhle fotce nevypadá)

Patasta

Poté ještě loupání Patasty, která barví a nikdo se jí nechce dotknout, tak proto ten pytlík. Vypadá to jako hruška, ale vaří se to  a chutná to potom poměrně sladce a konzistenci to má, hm, ani nevím, k čemu to přirovnat. Asi jako hruška.

Chudák Santa

Jako každý pátek, i dnes nás navštívila skupina studentů, dnes donesli Santu, kterého pak spolu s Acogidos pěkně zmlátili holí, až se z něj vysypaly sladkosti. Piñata tu tomu říkají. Taky jsem hráli vtipné hry a tančili v kruhu. Říkají tomu dynamika. (Něco jako Egy elefánt, Ez itt egy rénszarvas..Časem se to naučím a pak to předám svým skautíkům v Praze)

Čas oběda

Náš stánek

Betlém

Ozdobičky

Sbor studentů

Rockový koncert/karaoke

Odpoledne jsem jela do nákupního střediska, kde jsme prodávali výrobky z našich dílen. Rušno tam bylo neskutečně. Dorazila i celá škola, nejprve si po skupinách vylezli na pódium a s dirigentem zazpívali Feliz Navidad a podobné hitovky. Po nějaké době se to zvrhlo téměř v rockový koncert. Kluci a holky se na pódiu střídali a pod ním skákali pištící holky. A někdy to působilo jako karaoke, soudě dle intonace hlasu. Ale prodávání šlo dobře, prodali jsme ledasco a jeden kluk si přišel i pro moje číslo. Ostrouhal.
Jedna věc ně tu hodně baví. Usmívat se na lidi. Je to jako nákaza. Byť jsou zasmušilí, vždy se usmějí zpátky.

A za mnou chybějící dveře

Na záchodech, které vypadají jako naše hnusné nádražní, ani netekla voda z kohoutku. Někde chyběly dveře a o toaleťáku jsem si mohla nechat zdát. Tak jsem vyzkoušela jestli alespoň fungují zrcadla na selfie, když už nejde spláchnout. Uf, alespoň ta fungovala.

V půl šesté jsme to zabalili a jelo se domů. Já se cítila šťastně a chválila dnešní den za krásné chvíle. Přestože venku byla mela, všichni roubili, vedle silnice jsem zahlédla oheň a celou cestu domů si v duchu říkala, že v Hondurasu nechci řídit ani náhodou.

Nakonec pro poslech největší vánoční hit Hondurasu, který vám vleze do hlavy a ven ho nedostanete. Dobře, možná je třeba si to poslechnout vícekrát, ale prosím, nedělejte to. Feliz Navidad!