Love actually

Vánoce jsou vyloženě za rohem a já stále vánoční atmosféru nechytila. Přestože všude svítí vánoční světýlka a vymetáme vánoční akce, jako například tuto sešlost, kde se zpívali tradiční zpěvy spojené se scénkou, jak Marie a Josef hledali nocleh. Jediné, kdy vnímám Vánoce je, když při společných večeřích dlouho společně vysedáváme a povídáme si a v těch chvílích mi přijde na mysl, že letos nebudu s rodinou sedět u jednoho stolu. Ale když mě přepadnou chmury, je tu pro mě Jonny, Esperanza a zbylé 'děti', které mě konejší a dávají mi pociťovat svou lásku. Od lidí s postižením se každý den topím v lásce. Objetí, pozornost, něžná podání ruky, úsměvy, roztomilé pomáhání při zametání. Ale to, co mě nejvíce dostává je, že mi říkají mama, mají ve mě důvěru, když je jim smutno, přijdou se ke mně vyplakat, když mají mazlivou, dostanu masáž anebo nový účes.
Tahle komunita je místem, kde člověk hodně dává, ale ještě více přijímá, když se otevře přítomnému okamžiku, druhým lidem. Rozhodně nelituji, že letošní Vánoce prožívám tady, kde i na Štědrý den všude poletují motýli.
A jsem moc vděčná, že zítra přeci jen budu moci posedět s rodinou, akorát se sedmihodinovým rozdílem. Oni u štědrovečerní večeře, já oběda. Ještěže je tu ten Skype.
Všem přeji krásné a požehnané vánoční svátky, všem posílám objetí a pozdravy!

Stmívání nad bazilikou

Nury ve svítícím zástupu 

Marie, Josef a anděl hledají nocleh

Že by našli? Vypadá to, že je plno.

Děti na hřišti

Hudba a kluci točící se na hlavě.
Zatímco Marie hledá místo, kde hlavu složit.

Tady mají dokonce i u vchodu na hřiště ozbrojenou stráž.
Naprosto běžné.
Akorát jsem poprvé sebrala odvahu a poprosila o foto.