Esperanzita |
A někdy odpověď nepřijde. Když jsem s autistkou
Brendou a zrovna ji oblíkám, koupu nebo krmím, svou lásku mi neopětuje. Nebo
jsem možná zatím nepřišla na to, jak ona tu svou lásku vyjadřuje.
Ale občas dostanu takový příval opětované lásky, že se
v ní přímo koupu. Esperanza, ze začátku stále naštvaná, na cokoli měla
rozhodnou odpověď: NO! a k tomu uražené cuknutí hlavy. Myslela jsem, že
s tím nic nenadělám. Jenže jsem to nevzdala. Hledala jsem si k ní
cestu. Usmívala se na ni tak dlouho, až se po mnoha nervózních ucuknutích
pohledem na její tváři rozsvítil úsměv. A tenhle úsměv je tak krásný, tak
upřímný. Kdysi nesnesla můj dotek, ucukla. Dnes mi s radostí opětuje
objetí, drží mi místo u stolu po svém boku, je mou nadšenou pomocnicí při
výrobě náramků a ta nejkrásnější odměna je, když z ničeho nic napřáhne ruku
a nemotorně mě pohladí po vlasech s obřím úsměvem na tváři. A pocit úspěchu
mě zalil dnes, když jsem na ni opět zkoušela svůj vytrvalý úsměv
s láskyplným pohledem. Tak legračně vždy uhýbá pohledem, ale vždy se její
pohled stočí zpět jako k nějakému magnetu. A dnes mi po chvíli řekla:
„MUUUCHO!“, čímž chtěla říct Te quiero mucho. Mám tě moc ráda. Vau, tohle je
úspěch, který mě naplnil radostí, hřejivým pocitem, že mi někdo opětuje svou
lásku. Esperanzita, která svými šedinami vypadá jako starší dáma, ale uvnitř je
malou holčičkou, kterou v ní vidím.
Jako liška řekla v Malém Princi: „Správně vidíme jen
srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.“
Žádné komentáře:
Okomentovat