Cesta do Hondurasu // život v El Arca de Honduras: Běž za svými sny

Než jsem přijela do Hondurasu, měla jsem nej(h)různější představy o tom, jak tu budu moci provozovat svoje koníčky. Jednou z mých zálib je běh. Nejsem žádný maratonec, ale pohyb na vzduchu a trocha zadýchání mi vždy dokázalo zlepšit den a dodat mi energii. A z toho, co jsem slyšela o bezpečnosti v Hondurasu, jsem si vyvodila, že běh si můžu na 8 měsíců ze seznamu mých činností vyškrtnout.

Jenže Bůh má pro všechno řešení a i tohle se mu povedlo vyřešit velmi elegantně. Jednoho dne se mě Sergio zeptal, jestli si nechci přivstat a jít běhat. K tomu jsme přizvali i Markose a další den už jsme si to v pět ráno ještě před svítáním s hvězdami nad hlavou štrádovali podél silnice, kde ještě auta nestihli zvířit prach. Někdy se k nám přidala i María. Občas jsme potkávali osoby běhající s ochrankou, tak jsme z legrace říkali, že náš bodyguard je Duch Svatý.

Tohle je sice řešení, ale ještě není elegantní. Po několika dnech tréninku jsme doběhli až k atletickému stadionu, který je od nás vzdálený 8 minut běhu. Je to naprostá bomba. Takže teď každý den vstáváme v pět, doběhneme ke stadionu, každý dáme koleček, kolik je nám libo, zdravíme se s ostatními běžci, užíváme si krásné svítání nad bazilikou.

A třešnička na dortu je, že hned u vchodu jsou, ne jeden, ale rovnou dva fresh bary se šťávami, smoothie a kokosovou vodou.

Markos se v běhu hodně zlepšuje a každým dnem posouvá své hranice. Já trochu pokulhávám, ale dohodli jsme se, že do konce jeho pobytu (což je konec dubna) poběžíme nějaký závod. Tak vyhlížíme, trénujeme. A mou motivací také je, že můj bratr Bárt v Praze nazul běžecké boty a posouvá své limity na druhém kontinentě.

Corre por tu sueños!, jak říká billboard vedle naší běžecké dráhy.