Prospero año nuevo!

Ta moje růže.

Krátce, ale od srdce. 

Všem přeji krásný nový rok plný Božího požehnání, radosti a pokoje.

Ať už jste kdekoliv na téhle nádherné modré kulaté lodi, co si pluje vesmírem. 

"Just living is not enough." said the butterfly, "one must have sunshine, freedom, and a little flower." - Hans Christian Andersen

A přeji i vám, abyste byli jako ten motýl.

Honduras, sekáčů ráj!

Jedno odpoledne jsme se s Marií vypravily na lov oblečení. Do Hondurasu jsem si s sebou vzala jen to nejnutnější s tím, že většinu toho tu nechám a svůj obr kufr naplním vzpomínkami na Honduras.

Takže jsem se rozhodla trochu zpestřit svůj šatník a byla jsem překvapená, jak snadné to v Hondurasu je. V centru je na každém rohu sekáč, kde vše koupíte za 40 nebo 50lmp, což je v korunách 44,- nebo 55,-. Takže jsem byla jako v ráji. Sekáče mám moc ráda, prohrabovat se hromadou oblečení a hledat ten svůj ‚poklad‘ mě moc baví. Takže jsem domů dorazila šťastná s úlovkem. Čtyři trika, jedny kalhoty a vysněné šaty a to vše mě stálo pouhých 300Kč. Jak málo stačí ke troše štěstí!

Na cestě do centra s Marií

V moři oblečení za 15Kč.

Vždycky jsem si přála zkusit mít pětiprsté boty.
Jen škoda, že byly o číslo větší.

Úspěch

Esperanzita

V Arše se každý den učím něco nového. O ryzím čistém štěstí, které dávají upřímné láskyplné vztahy s druhými lidmi. Učím se tu vnímat hodnotu každičkého člověka. S ‚postižením‘ i bez postižení. Jsou to moji mistři života, kteří mi ukazují tak krásnou cestu. Věnovat svůj čas, energii, úsměvy, objetí druhým bez očekávání, že moje láska bude opětovaná. Prostě se jim cele dát.

A někdy odpověď nepřijde. Když jsem s autistkou Brendou a zrovna ji oblíkám, koupu nebo krmím, svou lásku mi neopětuje. Nebo jsem možná zatím nepřišla na to, jak ona tu svou lásku vyjadřuje.

Ale občas dostanu takový příval opětované lásky, že se v ní přímo koupu. Esperanza, ze začátku stále naštvaná, na cokoli měla rozhodnou odpověď: NO! a k tomu uražené cuknutí hlavy. Myslela jsem, že s tím nic nenadělám. Jenže jsem to nevzdala. Hledala jsem si k ní cestu. Usmívala se na ni tak dlouho, až se po mnoha nervózních ucuknutích pohledem na její tváři rozsvítil úsměv. A tenhle úsměv je tak krásný, tak upřímný. Kdysi nesnesla můj dotek, ucukla. Dnes mi s radostí opětuje objetí, drží mi místo u stolu po svém boku, je mou nadšenou pomocnicí při výrobě náramků a ta nejkrásnější odměna je, když z ničeho nic napřáhne ruku a nemotorně mě pohladí po vlasech s obřím úsměvem na tváři. A pocit úspěchu mě zalil dnes, když jsem na ni opět zkoušela svůj vytrvalý úsměv s láskyplným pohledem. Tak legračně vždy uhýbá pohledem, ale vždy se její pohled stočí zpět jako k nějakému magnetu. A dnes mi po chvíli řekla: „MUUUCHO!“, čímž chtěla říct Te quiero mucho. Mám tě moc ráda. Vau, tohle je úspěch, který mě naplnil radostí, hřejivým pocitem, že mi někdo opětuje svou lásku. Esperanzita, která svými šedinami vypadá jako starší dáma, ale uvnitř je malou holčičkou, kterou v ní vidím.

Jako liška řekla v Malém Princi: „Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.“

A o to já se tu v Arše snažím. Hledět na svět, na druhé lidi srdcem. Otevřít se druhým a nechat se jimi vidět. Uvolnit se do proudu každodenních událostí and just enjoy the ride s těmito neuvěřitelně autentickými, veselými, milujícími lidmi.

S Brendou

S Marcií

Love actually

Vánoce jsou vyloženě za rohem a já stále vánoční atmosféru nechytila. Přestože všude svítí vánoční světýlka a vymetáme vánoční akce, jako například tuto sešlost, kde se zpívali tradiční zpěvy spojené se scénkou, jak Marie a Josef hledali nocleh. Jediné, kdy vnímám Vánoce je, když při společných večeřích dlouho společně vysedáváme a povídáme si a v těch chvílích mi přijde na mysl, že letos nebudu s rodinou sedět u jednoho stolu. Ale když mě přepadnou chmury, je tu pro mě Jonny, Esperanza a zbylé 'děti', které mě konejší a dávají mi pociťovat svou lásku. Od lidí s postižením se každý den topím v lásce. Objetí, pozornost, něžná podání ruky, úsměvy, roztomilé pomáhání při zametání. Ale to, co mě nejvíce dostává je, že mi říkají mama, mají ve mě důvěru, když je jim smutno, přijdou se ke mně vyplakat, když mají mazlivou, dostanu masáž anebo nový účes.
Tahle komunita je místem, kde člověk hodně dává, ale ještě více přijímá, když se otevře přítomnému okamžiku, druhým lidem. Rozhodně nelituji, že letošní Vánoce prožívám tady, kde i na Štědrý den všude poletují motýli.
A jsem moc vděčná, že zítra přeci jen budu moci posedět s rodinou, akorát se sedmihodinovým rozdílem. Oni u štědrovečerní večeře, já oběda. Ještěže je tu ten Skype.
Všem přeji krásné a požehnané vánoční svátky, všem posílám objetí a pozdravy!

Stmívání nad bazilikou

Nury ve svítícím zástupu 

Marie, Josef a anděl hledají nocleh

Že by našli? Vypadá to, že je plno.

Děti na hřišti

Hudba a kluci točící se na hlavě.
Zatímco Marie hledá místo, kde hlavu složit.

Tady mají dokonce i u vchodu na hřiště ozbrojenou stráž.
Naprosto běžné.
Akorát jsem poprvé sebrala odvahu a poprosila o foto.

Tamal není tan mal

Markos porovnává Tamal s masem a bez masa.
Prý s masem je lepší.
Ale nevěřte mu. :D

Jestli chcete svůj vánoční stůl trochu zpestřit a vyzkoušet něco typického z honduraského vánočního menu, tady máte recept na Tamales, které jsou neodmyslitelnou součástí vánočního času.

Na začátku jsem vůbec nechápala, jak z té polévky může vzniknout něco solidního, co bude držet pohromadě. Celý proces pro mě byl jako odhalování nějakého tajemství.

Masa:

kukuřičná mouka

rozmixovaná rajčata, cibule, sůl, olej, česnek, voda

Vznikne z toho „polívka“, které se vaří, až nabude kašovité konzistence.

Směs na 'masu'

Takhle to míchejte, až vás z toho začnou bolet ruce.

Recado:

kukuřičná mouka

rozmixovaná rajčata, cibule, česnek, olej, kmín, čili, ajote.

I z tohoto dostanete tekutý mix, který se vaří, dokud nedostane formu kaše.

Směs na 'recado'.

Po vaření to ztuhne do kašovité formy.

Také budete potřebovat brambory nakrájené na kostičky, rýži, rozinky a marinované maso svého oblíbeného druhu, já jakožto vegan samozřejmě doporučuji sójové, ale každý dle svého gusta.

Poté si připravte banánové listy, jestli jsou nějak upravované, nevím, ale úplně čerstvě nevypadaly, takže natrhat si z palmy nevypadá jako řešení.

Mina. Jak ji bavilo krájet kostičky!

Mix syrových brambor, rýže a rozinek

Rozložte si palmové listy, naneste naběračku z Masy, poté lžíci Recada, nakonec posypte hrstí mixu brambor, rýže a rozinek, zabalte do listu a převažte pruhem lýka.

Příprava palmových listů.

A zabalte.

Nezapomenout převázat lýkem. 

María, připravuje pruhy lýka na převaz

Když vám dojde některá ingredience nebo trpělivost s vázáním lýka, co se občas šibalsky přetrhne, naskládejte balíčky do hrnce, zalijte vodou a nechte je přiklopené vařit dvě hodiny a v půlce tohoto procesu je nejlépe přeskládat tak, aby se ty naspodu dostaly navrch.

A kotli jsme je uvařili.

Když je budete poté rozbalovat, z původní kaše dostanete ztuhlé balíčky. Budu naprosto upřímná a nebudu dělat falešnou reklamu. Ochutnala jsem verzi bez masa a přiznám se, že se po tom utlouct nemusím. Ale příprava byla fakt zábavná a ochutnat výsledek své práce bylo tak skvělé, že jsem zbaštila celý.

Dobrou chuť!

(Kdybyste někdo vážně toužili zkusit recept na Tamales, které opravdu nejsou tak špatné (jak říká nadpis), napište do komentářů pro kolik osob a pošlu přesné poměry ingrediencí)

Lážo plážo!

S prvním kokosem

Jsem ráda, že se mi povedlo přemluvit Markose, abychom se vypravili k moři. Než jsme vyrazili zpět do Tegucigalpy, čekala nás nejprve jízda na korbě auta, kdy Markos téměř vypadl pro vyfocení těchto fotek. Takže buďme rádi, že je živ a zdráv. Já si to vždy tolik užívám. Ten vítr a ten výhled. Poté jsme chytili ‚školní bus’a nakonec se nacpali do mototaxi, které nás dovezlo až k pláži. Nádhera. Uvítala nás hudba a dívky, sice bez kokosových bikin a náhrdelníků z květin, zato s čerstvými kokosy! Vypila jsem 4. Ňami. Pak jsme s Markosem vlítli do moře. Bylo teploučké a přesolené. Sice nebylo azurově modré, ale i tak to bylo krásné. Válela se v hamace a užívala si sluníčka. Ani tady nechyběli toulaví psi, hlasitá hudba, kde každé druhé slovo je ‚amor‘ a kopce smažených zelených banánů s čili. 

Kokosové dívky

Výhled na ostrovy

Toulavý pes

Kokos č. 3

Dobře, tyhle děti neprodávaly.
Měly tu maminku, co to s mačetou uměla sakramentsky dobře!

Se čtvrtým kokosem. 

Jsem tu moc šťastná, byť se to někdy z příspěvků může zdát jinak. Být dobrovolníkem v Arše, žít s lidmi s postižením, cestovat, učit se španělsky a jíst exotické ovoce do sytosti byl můj sen a ten teď žiji. Takže všechna nespokojenost stranou a srdce plné vděčnosti za tolik úžasných věcí, které tu mohu prožívat.

Běž za svými sny

Než jsem přijela do Hondurasu, měla jsem nej(h)různější představy o tom, jak tu budu moci provozovat svoje koníčky. Jednou z mých zálib je běh. Nejsem žádný maratonec, ale pohyb na vzduchu a trocha zadýchání mi vždy dokázalo zlepšit den a dodat mi energii. A z toho, co jsem slyšela o bezpečnosti v Hondurasu, jsem si vyvodila, že běh si můžu na 8 měsíců ze seznamu mých činností vyškrtnout.

Jenže Bůh má pro všechno řešení a i tohle se mu povedlo vyřešit velmi elegantně. Jednoho dne se mě Sergio zeptal, jestli si nechci přivstat a jít běhat. K tomu jsme přizvali i Markose a další den už jsme si to v pět ráno ještě před svítáním s hvězdami nad hlavou štrádovali podél silnice, kde ještě auta nestihli zvířit prach. Někdy se k nám přidala i María. Občas jsme potkávali osoby běhající s ochrankou, tak jsme z legrace říkali, že náš bodyguard je Duch Svatý.

Tohle je sice řešení, ale ještě není elegantní. Po několika dnech tréninku jsme doběhli až k atletickému stadionu, který je od nás vzdálený 8 minut běhu. Je to naprostá bomba. Takže teď každý den vstáváme v pět, doběhneme ke stadionu, každý dáme koleček, kolik je nám libo, zdravíme se s ostatními běžci, užíváme si krásné svítání nad bazilikou.

A třešnička na dortu je, že hned u vchodu jsou, ne jeden, ale rovnou dva fresh bary se šťávami, smoothie a kokosovou vodou.

Markos se v běhu hodně zlepšuje a každým dnem posouvá své hranice. Já trochu pokulhávám, ale dohodli jsme se, že do konce jeho pobytu (což je konec dubna) poběžíme nějaký závod. Tak vyhlížíme, trénujeme. A mou motivací také je, že můj bratr Bárt v Praze nazul běžecké boty a posouvá své limity na druhém kontinentě.

Corre por tu sueños!, jak říká billboard vedle naší běžecké dráhy.

Běžci ještě před svítáním

Markos v akci

Běžců je tu požehnaně

Markos!

Po vydatném běhu trocha selfie

Já u vchodu do stadionu

Šťáááva. 

Choluteca

Jednoho dne přišla skupina lidí od Loto, což je známá sázková kancelář zde v Hondurasu. Často máme podobné návštěvy. Chodí k nám studenti a dobrovolníci, vymýšlejí programy, tančí a Acogidos („lidi s postižením“) to náramně baví. Tentokrát návštěva přišla s kamerou, mikrofony, stejnokrojem a obřími úsměvy na tváři.

Jonny si během představování před ně stoupl a suverénně řekl (svou minionštinou): „Jmenuji se Jonny a můj velký sen je jet do Cholutecy.“ A tohle byla jen špička ledovce jeho posedlosti, Jonny už týdny nemluví o ničem jiném než o své touze cestovat. A tu s ním naprosto sdílím.

Tak jsme s Markosem vzali našeho malého přítelíčka a vypravili se na jih navštívit jinou, naši spřátelenou komunitu Archa v Cholutece. Jonny samozřejmě celou tříhodinovou cestu nadšením zářil. V komunitě nás úžasně uvítali a ubytovali v Casa San José. Bylo tu vedro, ale krásně. Je to nejvíce horké město v Hondurasu, říká se. Spala jsem v hamace, která se tu dá koupit na každém rohu. Jsou krásné, barevné, ručně vyráběné. Dokonce jsem měla možnost naučit se tajemství jejich výroby. Je to snadné jako facka, akorát tomu musíte dát asi měsíc.

Páteční večer jsme strávili na nadační akci Teleton, která rehabilituje hlavně děti, které mají omezenou pohyblivost. Jejich motto je „Posouváme hranice“. U Jonnyho se jim je rozhodně posunout povedlo. Během koncertu trsal, jak jsem ho ještě nezažila. Celý se natřásal, zadkem vrtěl ostošest, všechny rozesmál, poté i roztančil. Zlatíčko moje. On je můj živoucí minion z Já, padouch.

Následující den jsme vyrazili s Markosem, Jonnym a Santiagem vstříc dalšímu dobrodružství. Školním autobusem, kde jsem potkala bezejmennou dívku, která mi věnovala sponu do vlasů. Také dvě dívenky, které neposedně seděly na sedadle přede mnou a stále se na mě otáčely, až jsme se daly do řeči a po pěti minutách už jsem byla pozvaná jejich babičkou na tortily k nim domů. Bohužel jsem musela odmítnout, ale tortily na jihu jsou o mnoho chutnější a lidi jsou v Hondurasu velmi přátelští a otevření a tuhle krásnou vlastnost se tu snažím každým dnem osvojovat čím dál tím více. 

Kameraman

Společné foto

Casa San José

Hamaky

Blanca a Sindi

Santiago, Jonny a já

Takhle se tu lebedí v hamakách