Tamal není tan mal

Markos porovnává Tamal s masem a bez masa.
Prý s masem je lepší.
Ale nevěřte mu. :D

Jestli chcete svůj vánoční stůl trochu zpestřit a vyzkoušet něco typického z honduraského vánočního menu, tady máte recept na Tamales, které jsou neodmyslitelnou součástí vánočního času.

Na začátku jsem vůbec nechápala, jak z té polévky může vzniknout něco solidního, co bude držet pohromadě. Celý proces pro mě byl jako odhalování nějakého tajemství.

Masa:

kukuřičná mouka

rozmixovaná rajčata, cibule, sůl, olej, česnek, voda

Vznikne z toho „polívka“, které se vaří, až nabude kašovité konzistence.

Směs na 'masu'

Takhle to míchejte, až vás z toho začnou bolet ruce.

Recado:

kukuřičná mouka

rozmixovaná rajčata, cibule, česnek, olej, kmín, čili, ajote.

I z tohoto dostanete tekutý mix, který se vaří, dokud nedostane formu kaše.

Směs na 'recado'.

Po vaření to ztuhne do kašovité formy.

Také budete potřebovat brambory nakrájené na kostičky, rýži, rozinky a marinované maso svého oblíbeného druhu, já jakožto vegan samozřejmě doporučuji sójové, ale každý dle svého gusta.

Poté si připravte banánové listy, jestli jsou nějak upravované, nevím, ale úplně čerstvě nevypadaly, takže natrhat si z palmy nevypadá jako řešení.

Mina. Jak ji bavilo krájet kostičky!

Mix syrových brambor, rýže a rozinek

Rozložte si palmové listy, naneste naběračku z Masy, poté lžíci Recada, nakonec posypte hrstí mixu brambor, rýže a rozinek, zabalte do listu a převažte pruhem lýka.

Příprava palmových listů.

A zabalte.

Nezapomenout převázat lýkem. 

María, připravuje pruhy lýka na převaz

Když vám dojde některá ingredience nebo trpělivost s vázáním lýka, co se občas šibalsky přetrhne, naskládejte balíčky do hrnce, zalijte vodou a nechte je přiklopené vařit dvě hodiny a v půlce tohoto procesu je nejlépe přeskládat tak, aby se ty naspodu dostaly navrch.

A kotli jsme je uvařili.

Když je budete poté rozbalovat, z původní kaše dostanete ztuhlé balíčky. Budu naprosto upřímná a nebudu dělat falešnou reklamu. Ochutnala jsem verzi bez masa a přiznám se, že se po tom utlouct nemusím. Ale příprava byla fakt zábavná a ochutnat výsledek své práce bylo tak skvělé, že jsem zbaštila celý.

Dobrou chuť!

(Kdybyste někdo vážně toužili zkusit recept na Tamales, které opravdu nejsou tak špatné (jak říká nadpis), napište do komentářů pro kolik osob a pošlu přesné poměry ingrediencí)

Lážo plážo!

S prvním kokosem

Jsem ráda, že se mi povedlo přemluvit Markose, abychom se vypravili k moři. Než jsme vyrazili zpět do Tegucigalpy, čekala nás nejprve jízda na korbě auta, kdy Markos téměř vypadl pro vyfocení těchto fotek. Takže buďme rádi, že je živ a zdráv. Já si to vždy tolik užívám. Ten vítr a ten výhled. Poté jsme chytili ‚školní bus’a nakonec se nacpali do mototaxi, které nás dovezlo až k pláži. Nádhera. Uvítala nás hudba a dívky, sice bez kokosových bikin a náhrdelníků z květin, zato s čerstvými kokosy! Vypila jsem 4. Ňami. Pak jsme s Markosem vlítli do moře. Bylo teploučké a přesolené. Sice nebylo azurově modré, ale i tak to bylo krásné. Válela se v hamace a užívala si sluníčka. Ani tady nechyběli toulaví psi, hlasitá hudba, kde každé druhé slovo je ‚amor‘ a kopce smažených zelených banánů s čili. 

Kokosové dívky

Výhled na ostrovy

Toulavý pes

Kokos č. 3

Dobře, tyhle děti neprodávaly.
Měly tu maminku, co to s mačetou uměla sakramentsky dobře!

Se čtvrtým kokosem. 

Jsem tu moc šťastná, byť se to někdy z příspěvků může zdát jinak. Být dobrovolníkem v Arše, žít s lidmi s postižením, cestovat, učit se španělsky a jíst exotické ovoce do sytosti byl můj sen a ten teď žiji. Takže všechna nespokojenost stranou a srdce plné vděčnosti za tolik úžasných věcí, které tu mohu prožívat.

Běž za svými sny

Než jsem přijela do Hondurasu, měla jsem nej(h)různější představy o tom, jak tu budu moci provozovat svoje koníčky. Jednou z mých zálib je běh. Nejsem žádný maratonec, ale pohyb na vzduchu a trocha zadýchání mi vždy dokázalo zlepšit den a dodat mi energii. A z toho, co jsem slyšela o bezpečnosti v Hondurasu, jsem si vyvodila, že běh si můžu na 8 měsíců ze seznamu mých činností vyškrtnout.

Jenže Bůh má pro všechno řešení a i tohle se mu povedlo vyřešit velmi elegantně. Jednoho dne se mě Sergio zeptal, jestli si nechci přivstat a jít běhat. K tomu jsme přizvali i Markose a další den už jsme si to v pět ráno ještě před svítáním s hvězdami nad hlavou štrádovali podél silnice, kde ještě auta nestihli zvířit prach. Někdy se k nám přidala i María. Občas jsme potkávali osoby běhající s ochrankou, tak jsme z legrace říkali, že náš bodyguard je Duch Svatý.

Tohle je sice řešení, ale ještě není elegantní. Po několika dnech tréninku jsme doběhli až k atletickému stadionu, který je od nás vzdálený 8 minut běhu. Je to naprostá bomba. Takže teď každý den vstáváme v pět, doběhneme ke stadionu, každý dáme koleček, kolik je nám libo, zdravíme se s ostatními běžci, užíváme si krásné svítání nad bazilikou.

A třešnička na dortu je, že hned u vchodu jsou, ne jeden, ale rovnou dva fresh bary se šťávami, smoothie a kokosovou vodou.

Markos se v běhu hodně zlepšuje a každým dnem posouvá své hranice. Já trochu pokulhávám, ale dohodli jsme se, že do konce jeho pobytu (což je konec dubna) poběžíme nějaký závod. Tak vyhlížíme, trénujeme. A mou motivací také je, že můj bratr Bárt v Praze nazul běžecké boty a posouvá své limity na druhém kontinentě.

Corre por tu sueños!, jak říká billboard vedle naší běžecké dráhy.

Běžci ještě před svítáním

Markos v akci

Běžců je tu požehnaně

Markos!

Po vydatném běhu trocha selfie

Já u vchodu do stadionu

Šťáááva. 

Choluteca

Jednoho dne přišla skupina lidí od Loto, což je známá sázková kancelář zde v Hondurasu. Často máme podobné návštěvy. Chodí k nám studenti a dobrovolníci, vymýšlejí programy, tančí a Acogidos („lidi s postižením“) to náramně baví. Tentokrát návštěva přišla s kamerou, mikrofony, stejnokrojem a obřími úsměvy na tváři.

Jonny si během představování před ně stoupl a suverénně řekl (svou minionštinou): „Jmenuji se Jonny a můj velký sen je jet do Cholutecy.“ A tohle byla jen špička ledovce jeho posedlosti, Jonny už týdny nemluví o ničem jiném než o své touze cestovat. A tu s ním naprosto sdílím.

Tak jsme s Markosem vzali našeho malého přítelíčka a vypravili se na jih navštívit jinou, naši spřátelenou komunitu Archa v Cholutece. Jonny samozřejmě celou tříhodinovou cestu nadšením zářil. V komunitě nás úžasně uvítali a ubytovali v Casa San José. Bylo tu vedro, ale krásně. Je to nejvíce horké město v Hondurasu, říká se. Spala jsem v hamace, která se tu dá koupit na každém rohu. Jsou krásné, barevné, ručně vyráběné. Dokonce jsem měla možnost naučit se tajemství jejich výroby. Je to snadné jako facka, akorát tomu musíte dát asi měsíc.

Páteční večer jsme strávili na nadační akci Teleton, která rehabilituje hlavně děti, které mají omezenou pohyblivost. Jejich motto je „Posouváme hranice“. U Jonnyho se jim je rozhodně posunout povedlo. Během koncertu trsal, jak jsem ho ještě nezažila. Celý se natřásal, zadkem vrtěl ostošest, všechny rozesmál, poté i roztančil. Zlatíčko moje. On je můj živoucí minion z Já, padouch.

Následující den jsme vyrazili s Markosem, Jonnym a Santiagem vstříc dalšímu dobrodružství. Školním autobusem, kde jsem potkala bezejmennou dívku, která mi věnovala sponu do vlasů. Také dvě dívenky, které neposedně seděly na sedadle přede mnou a stále se na mě otáčely, až jsme se daly do řeči a po pěti minutách už jsem byla pozvaná jejich babičkou na tortily k nim domů. Bohužel jsem musela odmítnout, ale tortily na jihu jsou o mnoho chutnější a lidi jsou v Hondurasu velmi přátelští a otevření a tuhle krásnou vlastnost se tu snažím každým dnem osvojovat čím dál tím více. 

Kameraman

Společné foto

Casa San José

Hamaky

Blanca a Sindi

Santiago, Jonny a já

Takhle se tu lebedí v hamakách

Zběsilá jízda

Začátkem ještě veselá

Chvíli na to, co jsem vylezla z policejní stanice, nám přijelo rapidito, které mělo namířeno do Tegucigalpy. Jen taktak jsme se do minibusu vešli. Santiago i Jonny si našli místečko vzadu, Markos kousek za mnou a já se radovala, že mě posadili hned vedle řidiče s krásným výhledem ven. Moje nadšení ale rychle vyprchalo, když jsem si uvědomila všechna fakta. Sedím na nejnebezpečnějším místě v buse, na sedadle, které ani není připevněné ke zbytku soupravy, bez bezpečnostního pásu a řítíme se šílenou rychlostí po silnici plné děr, podél silnice jezdí lidi na kole, auta se v serpentinách bezhlavě předjíždějí a vozovka v horách vypadá jako ztuhlá láva, tak vlnitá místy je. Když jsem tohle všechno sečetla, začala jsem se urputně modlit a vzpomněla si na vtip o sv. Petru, knězi a řidiči autobusu, jak se potkají u nebeské brány. A svatý Petr vpustí do nebe řidiče, protože knězi v kostele všichni spali, zato řidiči se za jízdy všichni modlili. V Hondurasu půjdou nejspíš všichni řidiči do nebe.

Výhled na ostrovy a moře

Cestou jsem zažila mraky nevšedních věcí. Taky trvala tři hodiny. Poslechla jsem si šoférovi milostné rozhovory (naštěstí na handsfree), pozorovala, jak se postupně rvou další a další lidi do busu, přestože se mi to zdálo nemožné, povzbuzováni lživým tvrzením, že to je poslední bus do Tegucigalpy. Viděla kluka, co pracuje jako výběrčí jízdného a jako naháněč pasažérů, jak visí za maximální rychlosti z otevřených dveří busu a ani u toho nemrkne. Slyšela operní zpěvačku pasažérku s křiklavě červenými vlasy, jak předvádí jakousi árii celému autobusu a jak poté sklidila obrovský aplaus. Sevřelo se mi hrdlo, když podél cesty vedli chlapi dobytek s červenými vlaječkami v ruce a zrovna, když jsme je míjeli, se dva býci splašili a málem nám vlítli pod kola. Potkala nás dokonce cestou pasová kontrola, byť jsme žádné hranice nekřižovali.

Během cesty se člověk nemusí bát, že by umřel hlady nebo žízní, protože při každém zastavení bus obklopí houf prodavačů vody, koly, popcornu, křupek, papáji a zeleného manga, které tu jedí s čili, solí a salsou a skrz okýnka nabízejí vše cestujícím.

Ale nakonec jsme se bezpečně dostali až do noční Tegucigalpy, kde nám jako zázrakem zastavil můj známý – taxikář, který mě už jednou vezl. A to vše jen silou přání. 

Takhle se tu jezdí

Kluk visící z minibusu

Narváno.

Fotbalový zápas 

Převoz dříví.

P.S. Žádné strachy na policejní stanici jsem si byla akorát odskočit na záchod. A ten zážitek bych nikomu nepřála, horší jsem tu zatím snad nezažila.

O kolečko navíc.

Silní chlapi

Popadli jsme kolečko, naházeli do něj všechny pytle s odpadem, poprosili pár 'silných chlapů' o pomoc a vyrazili jsme. Na dlouhou pouť, jak jsem časem zjistila. V Tegucigalpě bohužel nefunguje svoz odpadu, což svádí k tomu, aby lidi pohazovali odpadky na ulicích, což také beze všech okolků dělají. Také to svědčí o chudobě, která tu je. Naštěstí naše komunita je spořádaná a dovezli jsme naše černé pytle až na skládku. Odtamtud odpad pak odváží kdo ví kam. Každopádně to byl skvělý výletík. 

Auto na odvoz odpadu

Gerson, jak se ukázalo, je hvězda celé čtvrtě. Na všechny mává, všechny objímá. Úplně cizí lidi. Mluví s nimi a oni mu úsměvy a vlídná slova oplácejí. Navíc mu donesli nejdříve vodu, další slečna mu darovala pytlík s kolou a nakonec paní z květinářství poslala růži jeho matce, o kterou poprosil. Mám se od něho co učit, je to jeden z nejspolečenštějších lidí, co jsem kdy potkala.

Gerson a jeho dárečky

Nakonec Nury nabídla postupně odvoz v kolečku každému a očividně si to Acogidos moc užívali. Až na Gersona, který celou dobu pištěl strachy, že ho Nury vyklopí. Vzpomněla jsem si na dětství, kdy mě taky táta takhle vozíval v kolečku na chalupě. Chybí mi tu. Příště se taky do toho kolečka vetřu, abych si tu vzpomínku z dětství hezky oživila.

Hector

David

Gerson, ze začátku, než začal pištět

Náš dům, náš hrad!

Sousedovic děti

Kde bydlím, a jak to u mě vypadá, jsem zatím neukázala a je na čase to změnit. Když jsem poprvé šla naší ulicí, sevřela mě úzkost, protože jsem se lekla, že budu bydlet (teď už vím, že) u sousedů. Na dvorku mají haraburdí, starý vozík na hot dogy, napůl rozpadlé auto a mezi tím jim polehávají psi a pobíhají kuřata, slepice a děti. A ty jsou moc roztomilé.

Vchod, bohužel ten keř včera pokáceli. Škoda.

Casa Isabel

Naštěstí jsme prošli uličkou a přede mnou se objevil tento tři roky starý dům. Je prostorný, máme velký obývák, kuchyni, jídelnu a každý máme svůj pokoj. Svět vně a uvnitř ostnatého drátu se celkem liší. My denně zametáme veškeré prostory domu (někdy i vícekrát), zato za zdí se válí odpadky. Občas si ale přeji, abychom měli dům mnohem menší. Tyhle myšlenky se mi do hlavy vkrádají, jen když je třeba vytírat nebo zametat. A taky mi tu chybí tráva. Můj táta si na trávu potrpí, tak si říkám, jak by s těmihle holými kusy hlíny zatočil. Naštěstí nám nedávno někdo daroval tyhle velké džungelské květiny. Hned je to tu mnohem živější. A naši Acogidos je moc rádi zalévají.

Raul v naší 'zahradě'

Nejraději trávím čas na pohovce na verandě, kde vyrábím náramky s Esperanzou. Nebo v pokoji na zemi, když mám chuť na trochu soukromí. V komunitě, kde spolu sdílíme denně život, má člověk soukromí akorát ve svém pokoji a v koupelně. 

Marcia a Jonny na verandě. 

Adresu nemáme. V naší čtvrti ulice nemají jména ani domy čísla. Ale kdyby mi někdo rád poslal dopis nebo vánoční přáníčko či dáreček, budu moc ráda. Můžete ho poslat s mým jménem na adresu Talleru:

Aldea Suyapa contiguo al centro parroquial (El Arca lun-vie 9-16)

Apdo. Postal 1273, Tegucigalpa

Honduras

Kuchyně

Zadní dvorek 

Koupelna

Brenda v obýváku