Každodenní nevšední život.

Litunka pozorující sousedovic oslavu narozenin.
Sníc a té své.
31. 5. slavíme.

Je pravdou, že na blog jsem doposud převážně publikovala to "mimořádné" - výlety, oslavy, zajímavosti Hondurasu, - ale to klíčové, co tu zažívám každodenně se mi nějak opomnělo. A přitom to je oč tu běží, to je to, co člověka rozvíjí, otevírá a pomáhá růst v lásce a službě druhým.
Každodenní život - vstávání, koupání druhých, společné snídání, pracování v dílnách, sdílení, uklízení - s lidmi s postižením.

Společné foto při západu slunce.
Darwin, Lita, Čajíto a Mina.

Myslím, že jsem to vynechávala z důvodu nejasné představy toho, co o tom tak napsat. Těžko vystihnu maličkosti, které se mě tu dotýkají v chování speciálních lidí. Je třeba to zažít.
Člověk se musí obrnit trpělivostí, hlavně  když Darwin už posté opakuje, že v pondělí pojede žlutým busem do školy Juana Leclerc ve žlutém triku a že k obědu do krabičky chce fazole. Nebo když mi Mina se slzami na krajíčku říká, že jí trápím a to jen proto, že dělám k obědu šťávu z melounu a ne z maracuji.

Naštěstí šťáva z tamarindu je pro ně radostí.
Protože se zapojí do loupání slupky plodů.

Ale je to obr požehnání. Někdy se musím hodně soustředit, abych porozuměla Litiným skřekům, které po chvíli začnou dávat smysl nebo se naprosto oprostila od toho, co je "krásné" a s chutí a nadšením poslouchala, jak Čjíto mlátí do kytary a "zpívá" pe-pe-pe-pe-pe aúúúú.

Čajíto se svou milovanou kytarou.

Jak já jsem byla na začátku z mnoha věcí šokovaná a překvapená. V Čechách jsem mnoho času v blízkosti lidí s postižením netrávila a myslím, že mi čas s nimi bude chybět. Občas mi přijde, že jsou mnohem lidštější se svým neskrýváním svých omezení a nedostatků, a i přesto tak velikou chutí pomáhat, zapojit se a sdílet s druhými.

Litunka se západem slunce.
Přestože je na vozíčku, po domě "chodí" sama.
V sedě se pomocí nohou sama pošupuje, kam se jí zachce.

Jako třeba dnes - musela jsem se smát - když mě Čjíto pozorovala, jak nosím do koupelny kýble vody. Hned měla chuť mi pomoct. Došourala se k jednomu z kýblů. A vší silou se ho pokusila zvednout. Hladina se zhoupla ze strany na stranu, ale to bylo vše, co její úsilí způsobilo. Nijak se tím "neúspěchem" netrápila, za pokus to stálo.
Tak přeji sobě i vám, abychom zkoušeli pomáhat, sdílet, žít a neztráceli naději.

Čjíto, na první pohled působí naštvaně a nepřívětivě.
Ale ve skutečnosti je to objímající a pusy rozdávající zlatíčko.

Tohle není selfie, nýbrž Darwinova nejpovedenější fotografie Lity a mně.