|
Odpolední odpočinek v hamace |
Není tomu ani týden, kdy jsem naskládala všechny své věci do svého obr kufru a přestěhovala se z domu Isabel do o 400 metrů vzdáleného domu Nazareth.
Bylo to jako přestěhovat se z velkoměsta na vesnici. Oproti holému, betonovému prostředí mého bývalého domova, dům Nazaterh mě přijal svou útulností svých dřevěných a zděných stěn, které zvenku lemuje zahrada s banánovými a kokosovými palmami, pomerančovníkem a aloe verou. Za domem vás ohromí nádherné západy slunce nad kostelíkem a bazilikou. A co mě moc těší, je hamaka, ve které si dopřávám odpolední odpočinky s knihou.
|
Dům Nazareth |
|
Krásné květiny všude kolem! |
Bydlím tu s 5 lidmi s postižením. Litou, Minou, Marií (Čajíto), Raulem a Darwinem a s dvěma asistenty, Mirian a Marcosem. Přese všechen smutek z loučení se s obyvateli z domu Isabel jsem se velmi rychle zabydlela ve svém novém domově. A taky tu máme Áčí - fenku, co mě nepřestává překvapovat. Třeba to, že spolu baštíme mango - ona slupku, já ten zbytek. Taky tu máme kapličku, která je skvělým místem pro meditaci, rozjímání a osobní modlitbu. Nebo každo čtvrteční společnou komunitní modlitbu.
|
Áčí, mangožrout. |
|
Kaplička. |
|
Marcos, můj skěéélý kamarád a spolubojovník. |
Sice tu neteče voda, člověk si musí nosit vodu v kýblech, koupat se ve studené vodě, ale i to tomu dodává pocit vesnic, který umocňují ranní kokrhání kohoutů a nesmírně milí sousedé, co večeří usazení před svým vchodem.
|
Sousedovic rodinka. |
Už mi pomalu končí pobyt v Hondurasu, zemi, která mi neskutečně rozšířila obzory a srdce. Osm měsíců utíká jako voda a tak se snažím prožívat ty poslední dva měsíce pořádně naplno.
|
Trošku kýč, ale těším se na ty další! |
Žádné komentáře:
Okomentovat