Prašť jako uhoď!

Juanita surově dooddělala piňátu.

Je tomu nějaký pátek, co jsem naposledy přispívala na blog. Komunitní život mě naprosto zaměstnával a pomalý internet v kombinaci s nedostatkem času mi v publikování příspěvků příliš nenapomáhal.
Héctor (s Downovým syndromem) měl narozeniny na můj svátek - 21. února. A to v komunitě je velká věc. Nejeden z acogidos (lidí s postižením) se téměř denně ptá, kdy bude mít narozeniny a krom toho, že chce palačinky a dort, vždy zmíní, že nesmí chybět piňáta.
V životě jsem se s tím v Čechách nesetkala. Je to ze drátu vyrobená konstrukce obalená novinovým papírem a nakonec ozdobená do podoby princezny, auta nebo čehokoli, co vás napadne. Já, vzhledem k tomu, že jsem piňaterista začátečník a chtěla jsem Héctorovi zpestřit narozeniny, jsem se pustila do fotbalového míče. Ze starých ramínek jsem vyrobila konstrukci, obalila v lepidlu namočenými novinami a nakonec obalila toaletním papírem, na který jsem nalepila černé šestiúhelníky. A s výsledkem jsem byla spokojená i když k dokonalosti to mělo daleko.
Héctor měl radost a já ještě větší, když jsem viděla, jak každý z acogidos s radostí buší do piňáty. Aha, asi není na škodu zmínit, že je plná bonbónů, lízátek a sladkostí. To samozřejmě přilákalo zvědavé sousedy a my jim nabídli, ať si taky praští. Juanita, naše milá sousedka s mladistvým duchem přihlížela a přihlížela... a jako poslední pak piňátu naprosto oddělala.
Jakmile se z ní všechno začne sypat, všichni se vrhnou na zem, někdy na všechny čtyři a začnou si cpát kapsy.
Přestože mi to ze začátku přišlo jako agresivní zábava a chtěla jsem, aby se piňáta otevřela po spoustě objetí a ne úderů, dnes už mi to přijde jako dobrá sranda. A alespoň si acogidos všechna svá objetí schovají pro mě.

Na narozeniny nesmí chybět panqueque.
S obrázkem Jonnyho plyšáka.

Oslavencovy poklady. A David.

Esperanza jemně poplácává piňátu. 

Zato Héctor jí dal co proto.

David, ten jí "naplácal na zadek".

A Marcia ji rozhodně nešetřila.

A pak se všichni vrhli na bonbóny.

Jonny s medvídkem Joy.

Jorge, strážný anděl.

Jorge, já a TransNica, náš autobus.

Cesta z Tegucigalpy do Kostariky, San José, trvá 17 hodin autobusem.

Já jsem naštěstí jela pouze do Liberie, což mi ušetřilo 4 hodiny v tomhle luxusním autobuse, do kterého jsem nastoupila už v půl páté ráno v pondělí, dva dny před vypršením platnosti mých víz. 

Místo letadla jsem se rozhodla jet po souši a poznávat krajiny Nicaragui a Costa Ricy. V cílové destinaci, hlavního města kraje Guanacaste jsem nikoho osobně neznala, takže pro mě bylo veliké potěšení v autobuse poznat Jorgeho, se kterým jsme hned po dvou vyměněných větách věděli, že máme společné kamarády a stal se mým průvodcem a ochráncem na cestě. 

A to dokonce i na té zpáteční, protože mi jeden bus ujel a tak se cesta do Tegucigalpy o den odložila. Díky Bohu! Ale bylo to napínavé. První den autobus projel o půl hodiny dříve, než jsme myslely a následující den jsme opět na benzínce čekali ve čtyři ráno. Bus okolo nás projel, tak jsme naskákaly se sestrami misionářkami do auta a jako šílené pronásledovaly autobus, který si nás všiml a zastavil nám. Na seznamu cestujících jsem nebyla, ale přesto mě vzali.
Ale zpátky k Jorgemu. Je to člověk plný pokoje a klidu. Na stará kolena se rozhodl stát se

misionářem, protože věří, že síla křesťanů je v nás, laicích. Původem je z Kostariky, ale teď slouží v Tegucigalpě. A jeho kšiltovka myslím mluví za vše. Pořádá soustředění pro mladé, pro prohloubení a poznání víry. 

A na zpáteční cestě byl opět mým opatrovníkem, protože se vracel ve stejný den. Povídali jsme si jak se měl doma, ve Filadelfii, půjčil mi na poplatky na hranicích, pozval mě na jídlo a po příjezdu do Tegucigalpy mě odvezl spolu s dalšími misionáři až domů, do mojí milované komunity El Arca, 

Ještěže mi ujel jeden autobus, díky tomu jsem zůstala v kontaktu s Jorgem a doufám, že to nebylo naposledy, co jsem ho viděla!

To, co vás uvítá na hranicích s Costa Ricou.
Taky mnoho skupinek mladých baťůžkářů.

Sedačky v busu mě ohromily. Po tom všem cestování se "žlutým servisem".

Krásný západ slunce v zemi kde se žije PURA VIDA.

Typická honduraská snídaně. Servírováno v autobusu. Moc jsem se nenajedla...
(sýr, buřt, rozmixované fazole, smažený banán, vajíčka, tortila)

Mapka země, která mi dala nezapomenutelné relaxování.
Ráj na zemi. I díky sestrám MARILAM.

Kupte si mé srdce!

Plakát 

Přesně týden před svatým Valentýnem jsem upekla svou první várku rosquetes dle receptury maminky mé kamarádky. Je to zdejší specialita, sladká kolečka z kukuřičné mouky, která se rozplývají na jazyku. Všem tolik chutnaly, mě péct moc bavilo a tak nejen mě přišlo na mysl napéct jich hromadu a jít je prodávat. To tu není žádný problém, stačí si sednout se škopkem čehokoli na ulici a prodávat. Přesto jsme požádali o povolení usadit se před kostelem, aby to mělo trochu úroveň.

Místo koleček jsme nadělali srdíčka, udělali plakát, přáníčka a v neděli na svatého Valentýna jsme si s Héctorem, Jonnym, Davidem, Darwinem a Luisem stoupli před kostel prodávat. Ze začátku jsem si připadala dost nejistě, ale jakmile se toho ujal Luis, který má více praxe s „Berte, berte! Podpořte, podpořte!“ vytrubováním, po pytlíčkách se srdíčky se zaprášilo. Dobře, taky hodně pomohl pytlíček s ochutnávkami, kdo ochutnal, neodešel s prázdnou. Spousty dětí toužilo po našich balónkách, tak ty jsme rozdali a já měla fakt radost z vydařeného projektu na podporu naší komunity. Ze získaných peněz chceme udělat semínko pro další podobné projekty.

S Luisem

S Hectorem.

Plech plný vytvarovaných srdíček.

A tohle vám vážně (hlavně bezlepkářům) doporučuji:

Superjednoduchý recept na rosquetes (pro sebe jsem si vymyslela veganskou verzi, ale pro vás zde originální receptura):

450g kukuřičné mouky

225 g hery či palmového tuku

hrneček cukru (cca 125 g) ale přidat dle chuti těsta

3 vejce

Pořádně je těsto třeba prohníst a pak tvarovat kolečka s dírkou uvnitř. (Pokud se těsto drolí, přidejte trochu hery). Poté vložte do trouby vyhřáté na 250°C a nechte kolečka péct, až nabudou zlatavou barvu. Toť vše. Je to za vteřinku hotové a dobroučké.

Byť svatého Valentýna (tady mu říkají den lásky a přátelství) nijak zvlášť neprožívám a nepodporuji, letos se mi jeho prožití moc líbilo. S přáteli v komunitě s dobrým jídlem a večerním promítáním filmů.

Markos pro mě udělal z fotek krátké video.

Sestry v akci

Kostarika je pohlazeni podusi. Ciste ulice, skupinky nadsenych turistu pozorujici opicky, nadherne plaze a azurove more. 

Ale nejlepsi na to vsem je, ze tu jsem se sestrami z kongregace MARILAM, ktere se o me staraji jako o svou sestru. Navstevujeme spolecne jejich pratele, chodime denne na msi, modlime se za cely svet a vsechny lidi. A ukazuji mi pro me doposud neznamy zivotni stzl plny pokorz, tvrde prace, veselosti a odevzdanosti Bohu. Jsou to tak krasne zeny, kazda svym jedinecnym zpusobem. 

Jsem za tuhle zkusenost v Kostarice nesmirne vdecna. Za jejich vlidne prijeti.

Tri dny pred odjezdem jsem jeste ani nevedela, kde budu v Kostarice tento tyden pobyvat, ale Buh opravdu umi vsecho zazracne urovnat a tak jsem tady. V Liberii, v nejturistictejsi oblasti Kostaricy, abych poznala krasy teto zeme. 

V komunite sester, abych poznala jejich zivot a jejich sluzbu. Abych se duchovne obnovila a nabrala sily pro nadchzejici 4 mesice sluzby v komunite. 

Chvala Bohu za tento tyden. Amen.

Žlutý servis

Autobusy jsou kapitola sama pro sebe. Zprvu jsem si myslela, že tu pro studenty mají tolik autobusů, ale pak mi vysvětlili, že jsou to busy z druhé ruky, z USA. Jsou levnější a pomalejší verzí dopravy. Uvnitř je to sranda. Vždy je narváno, a když máte smůlu a stojíte v uličce, musíte se smířit s tím, že se okolo vás každou chvíli protáhne nějaký chlápek prodávající zázračné pilulky, naštěstí častěji děti, které nabízeji občerstvení. Zrovna teď je období nezralého manga, které tu jedí s čili, omáčkou a solí. Zkusila jsem to, je to divný.

Vypadá to, že si na údržbu autobusů potrpí a nejednou jsem potkala bus pěkně vytuněný. S neonovými světly, polepený samolepkami, a kdyby některý neměl alespoň jeden citát z Bible nebo větu typu: „Bůh Tě miluje“, divila bych se.

Stevardi jsou v těchto žlutých busech oproti Student Agency, které jezdí po Čechách, trochu odlišní. Při zastávkách vyskakují z autobusu, vyřvávají cílovou destinaci, když se blíží pasažéři, buší do karosérie (což jsem dlouho nechápala, že je to znamení pro řidiče, který už-už chce šlápnout na plyn, aby se honem jelo dál), velkou pákou manuálně ovládají dveře, vybírají jízdné.

Sranda je, jak lidi nastupují s obrovskými pytli s nákupy, které se pak cpou všude možně pod nohy cestujícím, nad hlavy. Jednou už jsem jela s pořádnou podestýlkou zeleniny pod nohami a při jiné příležitosti se mi cestou na hlavu vylila „šťáva“ z kyblíku se sýrem.

Jízdní řády tu neexistují, pochybuji, že mají mapu tras a o měsíční permanentce si nechte zdát. Za jednu jízdu „žlutým“ vás po městě vyjde na 4 Kč a při na větší vzdálenosti na 15 Kč. Když vystoupíte, zavalí vás oblak čoudu ze vzdalujícího busu a zalije vás vlna úlevy, že jste konečně venku. Ale vlastně mě to dost baví, tohle cestování v honduraském stylu. Je to celkem chaos, ale svoboda kdekoliv si na bus mávnout a kdekoliv z něj vyskočit mi bude v Praze chybět.

Občas si naše komunita jeden žlutý bus pronajme a veze nás na výlet. Luis nás při cestě baví svými imitacemi, ale ostatním se to očividně ne vždy zamlouvá. Ještě že tyhle autobusy mají nejeden nouzový východ, zřetelně označený. Až na to, že anglicky tu téměř nikdo nemluví.

Oprit zebrik o nebe.

Jezis te miluje a majetek Krista

Luis a Nidia

The buses here are one chapter for itself. At first I thought that there are so many buses for student, but then they explained to me that they are second hand buses from US. They are the cheaper and slower way of transport. Inside it’s fun. It’s always full and when you have bad luck you’ll be standing all the journey and you have to deal with all the passing guys selling miraculous pills or kids selling green mango with chili, salsa and salt. At this moment is their season. I tried it, it’s weird.

It seems to me that they do can a lot about their buses and often I meet ones with a lot of tuning. With neon lights, covered with stickers and if it wouldn’t have at least one sticker which says something like “God loves you”, I would be surprised.

The stewards are in these yellow buses a little bit different then in those in Czech Republic. They do not wait till the bus properly stops at the stations, cry out the destination and when they see people approaching the bus, they are punching the carossery to let know the driver who just wants to push down the gas pedal to continue the journey. Stewards also handle the door with a big lever and they collect the money.

Funny is how people travel with big sacks of shopping which they put wherever they find space. So they put it under the feet of others, above the heads... Once I travelled with a lot of vegetables under me and other time sauce of a cheese poured on my head.

There are no timetables, I doubt that exists a map of the routs and you can just dream about a monthly ticket. For one ticket you pay 4 CZK and if you travel out of the city 15CZK. When you finally get out of the bus, you are gonna be left in a cloud of smog and relieved that you are finally out of it. But actually I like travelling in Honduran style. It’s quite a chaos, but I will miss the freedom of getting on and off the bus in Prague back home.

Sometimes my community borrows one of these yellow buses and it takes us on a trip. Luis is entertaining us with imitations, but others apparently do not always like it. Thankfully these buses have well signed emergency exits, but here barely someone understands English...

V bílích rukavičkách.

Bílý palec nahoru pro uklizenou ulici!

Žití v komunitě se dá skloubit se studiem, je to náročné, ale mnoho lidí si to tak zvolilo, nejen proto, že universita je vzdálená pět minut pěšky od domova. A Maria, moje skvělá kamarádka a kolegyně, se letos rozhodla také se do toho pustit a za obor si zvolila pedagogii. Takže od ledna po večerech navíc dělá domácí úkoly. Občas profesoři přidělí i aktivnější úkol. A je skvělé mít tak velkou "rodinu", která se do toho může zapojit...
Takže jsme si v pátek všichni natáhli bílé rukavičky a pustili se do toho. Naším cílem bylo zvelebit naše prostředí, ve kterém žijeme a tím upozornit na problém. Zde v Hondurasu je to rozhodně odpad. Nezvykla jsem si a nezvyknu si. Že se všude válí odpadky, že lidem "upadají" na ulici papírky, obaly od sušenek.., že z autobusových okýnek nají tu drzost vyhodit něco víc plastového než je ohryzek od jablka. A to mě vždy tak šokuje. Že nemají svoz odpadu a chodíme kilometr s kolečkem a plnými rukami pytlů k nejbližšímu kontejneru.
Takže když mi o tomhle projektu Marie řekla, moc jsem se zaradovala a když přivedla tuhle bandu pomocníků, juhů. Tak jsme všechny vyzbrojili rukavicemi (byť některým unikal jejich smysl a například David a Gerson zásadně sbírali odpad druhou rukou) a vyrazili do ulic. Byla to sranda. Sousedi koukali, kohouti a psi taky. A María mě jako fotografa celé akce dirigovala co fotit a tak.

Gerson a jeho zápolení s rukavicí.

Mina mezi odpadky

Badass týpci ve špinavé uličce (Juver, Mina a Jonny)

Všichni hezky zapojení.

Gerson.

María, pořadatelka projektu.

Luis a jeho smetákové svaly.

Před

Po

Volím si tebe, Picacho!

Ježíš na hoře Picacho s rozpřaženýma rukama.

Acogidos byli tak natěšení a přiznám se, že já taky. Po delší době jsme se opět vypravili na společný výlet na místo zvané Picacho, což je hora, na které stojí Ježíš s rozpřaženýma rukama, jako by říkal: "Volím si Tebe, Tegucigalpo!". Je to socha vysoká XX metrů hledící na celičkou Tegucigalpu rozloženou u jejích nohou. První zastávku jsme si udělali na vyhlídce, která brala dech. Všechno bylo vidět jako na dlani a já s radostí zjistila, že už se maličko orientuji v ulicích hlavního města. Fotili jsme se u zikuratu, svačili, Sergio se tahal s Jonnym na zádech, pak s Marcií v kolečkovém křesle, což mi věřte, do těch kopců to po prašných cestách není sranda. Během oběda nás přišel okouknout toulavý pes, který nepřišel zkrátka, kosti z kuřete jsme mu darovali.

Nakonec nás čekala zoo. Nejúžasnější zvířátko byl mýval, který neustal v pohybu, opusinkoval Sergia a mě prošacoval kapsy. Srandovní zvířátko. Ostatní zvířtka byla taky zajímavá, ale musím říct, že kam se to hrabe na naši Trojskou zoo. Taky jsem si na chviličku sedla za volant pick-upu a zkusila si, jak reaguje naše autíčko. Poprvé v Hondurasu jsem řídila. Možná, že ne naposledy...

Krásným západem slunce nad Tegucigalpou se náš krásný výlet dovršil. 

Výhled na Tegucigalpu

Centrum

Maria a Jonny

Brenda

V zrcadlovém bludíšti

Rual dlouhán

Tak neklidné a vrtkavé tohle zvířátko. A tak roztomilé.

S Mapače (mýválkem).
Někteří mi tu říkají Pocahontas, tak tohle je moje zvíře. <3

My výletníci.

A západ slunce na Tegucigalpou jako tečka zatím naším výletem.
Opakuji, jako tečka, za tím naším výletem.