Takovou nóbl akci v hotelu u bazénu jsem ještě nezažila. Byl to festival mezinárodní kuchyně ze všech možných zemí a pořádal se na podporu Archy, organizace u které jsem dobrovolníkem. Celé se to konalo v Hotelu Honduras Maya. Každá země měla svůj stánek a prodávala jídlo pro ni typické. Mezi naprostou většinou latinskoamerických zemí se objevila i Francie a Německo. Kromě jídla se prodávaly i výrobky. Měla jsem příležitost vidět chilské tance, ukázku honduraských tanců v podání našich acogidos s asistenty a nakonec i indické tance a všelijaké moderní styly. Rozhodně jsem se nenudila. A největší radost mi přineslo setkání s Lupitou, mým strážným andělem.
Lidí bylo mnoho, naprosto odlišné typy, než potkávám na ulici. Upravení, elegantně oblečení a důležitě vypadající.
A nakonec, když se setmělo, jsme naložili věci na korbu naší Hondy a vše vyložili v talleru. A já si nemohla nechat ujít tu příležitost, vylezla si na kobru auta a užívala si rychlou jízdu, kdy mi vlasy česal vlahý večerní vítr, házelo to se mnou ze strany na stranu a musela se smát, protože to bylo boží.
Poprvé mi v Hundurasu bylo chladno, sluníčko moc nesvítilo
Napadlo mě, že by mohlo být zajímavé popsat jeden svůj den od začátku až do konce. Tak to vyšlo na dnešní den, že jsem fotila a i mám čas si sednout a sepsat to. Takže jdeme na to.
Ve všední dny vstáváme v šest hodin. Snídáme v sedm, zrovna dnes příprava připadla na mě a nezbylo mi než naprosto improvizovat. Nebylo doma nic. Takže z toho byla kašo/přesnídávko/puding. Dala bych sem i recept, ale ten, věřte mi, nechcete. Vaření tu zatím není moje silná stránka.
Jonny
Chayito
Před prací se v Talleru scházíme na společnou modlitbu. Zpěv doprovází profesionální hudebníci. Občas se i trefí do rytmu. A Chayito to s kytarou taky umí. Zastavit, když se dozpívalo. Občas je třeba do ní mírně šťouchnout. Ale užívají si to a to je to, oč tu běží.
Zeleňoučké banány
Mina se s tím nepárá
Mina, Gerson a banány
Poté mě čekalo něco nového. Loupala jsem banány do polívky. Ano, zelené banány tu vaří podobně jako my brambory a je třeba je hezky okrájet. Ale aktivita je to moc zábavná, hlavně když vám dělá společnou Mina, která dělá každou práci s takovou radostí! (Byť to na téhle fotce nevypadá)
Patasta
Poté ještě loupání Patasty, která barví a nikdo se jí nechce dotknout, tak proto ten pytlík. Vypadá to jako hruška, ale vaří se to a chutná to potom poměrně sladce a konzistenci to má, hm, ani nevím, k čemu to přirovnat. Asi jako hruška.
Chudák Santa
Jako každý pátek, i dnes nás navštívila skupina studentů, dnes donesli Santu, kterého pak spolu s Acogidos pěkně zmlátili holí, až se z něj vysypaly sladkosti. Piñata tu tomu říkají. Taky jsem hráli vtipné hry a tančili v kruhu. Říkají tomu dynamika. (Něco jako Egy elefánt, Ez itt egy rénszarvas..Časem se to naučím a pak to předám svým skautíkům v Praze)
Čas oběda
Náš stánek
Betlém
Ozdobičky
Sbor studentů
Rockový koncert/karaoke
Odpoledne jsem jela do nákupního střediska, kde jsme prodávali výrobky z našich dílen. Rušno tam bylo neskutečně. Dorazila i celá škola, nejprve si po skupinách vylezli na pódium a s dirigentem zazpívali Feliz Navidad a podobné hitovky. Po nějaké době se to zvrhlo téměř v rockový koncert. Kluci a holky se na pódiu střídali a pod ním skákali pištící holky. A někdy to působilo jako karaoke, soudě dle intonace hlasu. Ale prodávání šlo dobře, prodali jsme ledasco a jeden kluk si přišel i pro moje číslo. Ostrouhal.
Jedna věc ně tu hodně baví. Usmívat se na lidi. Je to jako nákaza. Byť jsou zasmušilí, vždy se usmějí zpátky.
A za mnou chybějící dveře
Na záchodech, které vypadají jako naše hnusné nádražní, ani netekla voda z kohoutku. Někde chyběly dveře a o toaleťáku jsem si mohla nechat zdát. Tak jsem vyzkoušela jestli alespoň fungují zrcadla na selfie, když už nejde spláchnout. Uf, alespoň ta fungovala.
V půl šesté jsme to zabalili a jelo se domů. Já se cítila šťastně a chválila dnešní den za krásné chvíle. Přestože venku byla mela, všichni roubili, vedle silnice jsem zahlédla oheň a celou cestu domů si v duchu říkala, že v Hondurasu nechci řídit ani náhodou.
Nakonec pro poslech největší vánoční hit Hondurasu, který vám vleze do hlavy a ven ho nedostanete. Dobře, možná je třeba si to poslechnout vícekrát, ale prosím, nedělejte to. Feliz Navidad!
Konečně jsem jednou nebyla tak uchvácená nabídkou a zabraná do přemýšlení nad tím, co si dám, a nezapomněla vyfotit můj oblíbený obchůdek. Pán s autem přijíždí každý den a vykládá svoje úžasné ovoce. Už me zná a ví, že ať si tentokrát koupím cokoli, nezapomenu si říct o oloupanou a do pytlíku danou papáju "ready to go". Vlastně už si skoro říkat nemusím. Tohle je můj stánek s rychlým občerstvením. Co je rychlejší než si oloupat banán, mandarinku, otevřít pytlík s papájou či s ananasem. Nebo popadnout do ruky měsíček melounu? A je to tak dobré! Nemůžu se toho nabažit. A všichni mi stále básní o únoru, kdy začíná sezona mang. Teď si začínám užívat sladkých ananasů.
Je to jak ve snu!
Dnes jsme oslavili výročí narozenin jedné úžasné, dnes již dvacetileté, ženy! Její jméno je María de los Angeles a to andělské je pro ni velmi příznačné. Žijeme spolu pod jednou střechou a je pro mě velkou podporou každý den. Díky Bohu za ní!
Oslava byla fikaná, protože jsme ráno se zmrzlinou a svíčkou zapěli "Feliz cumpleaños" a tím to bylo "odbyté". Jenže večer jsme nachystali překvápko. Dárečky, balónky, dort z banánů, jejího oblíbeného ovoce, s čoko polevou. Naprosto mě překvapilo, jak ji to dojalo. Nikdy pro ni rodina takové překvápko neudělala. Vždy dostávala prý jen dort, bez svíčky.
A dvacítka je tak hezky kulatá, takže jsme to řádně oslavili. Blbli jsme s balónky, tančili a moc si to užili. Ať žije sdílená radost, přátelství a smích! A hlavně... María!
Spoelčná velkolepá fotka!
Čokobanáno!
Silný Joel se sexy Esperanzou (Fuerte Joel con sexy Esperanza)
Ani nevím, jak se tomu správně český říká. Ale peru na tom. Každá domácnost tady má tohle. Kdo ví, jak se tomu správně říká, napište do komentářů, prosím.
Naštěstí si na tom nemusím prát vše, máme starou pračku, do které se před praním a pak ještě jednou během praní musí nalít 20 kýblů vody. Jaká to úleva. Pereme tu hodně.
Překvapilo mě, jak je tady vše manuální. Praní, mytí nádobí, splachování záchoda. Není-li elektřina, neteče voda, oni s tím počítají, jsou už zvyklí. Kamarádka dokonce pochází z Nakaome, místa, kde vyrůstala bez elektřiny a byly dny, kdy si museli vystačit s vědrem vody na den.
Učím se tady být vděčná za pro mě všední a samozřejmé věci.
Doposud jsem dělala, že neslyším. Když jsem šla ke stánku
pro ovoce a lidi okolo mně oslovovali, sykali na mně nebo mi přáli dobrou chuť,
jen jsem je míjela bez povšimnutí. Dnes se to ve mně zlomilo. Zrovna jsem se
vracela přes náměstí domů, když mě oslovila jedna dívka, která tam u stánku
cosi prodávala. Byť vypadaly přátelsky a ptaly se na něco, jen jsem se usmála a
štrádovala si to dál. Po pár krocích jsem si řekla, že takhle to nepůjde, že
chci reagovat a komunikovat. Tak jsem se vrátila a poprosila, aby otázku
zopakovala. Nechtělo se jí, tak jsem z ní vysoukala, že prosila o banán.
Tak jsem se podělila a maličko si popovídala. Docela se mi to zalíbilo, nebýt
jen pozorovatelem, ale mluvit s lidmi a darovat jim banány (banán za
korunu se rozdává jedna radost). Takže tyhle milé holčičky jsem požádala o
svolení vyfotit si. Vypadaly ostýchavě, ale budu je potkávat často, tak třeba
z nás časem budou kamarádky.
Ale nebojte, se sykavými chlapi se tu kamarádíčkovat
nebudu.
Každé ráno před půl osmou vodím svých 6 oveček úzkou uličkou do dílen. A ještě nedávno jsem netušila, že ty maličké zelené plody, do kterých občas cestou kopnu jsou malá avokáda. Jen se tam tak povalují. Je to nádhera, vidět, jak vypadají a rostou plody, co jsem doposud potkávala jen vyskládané na pultech v supermarketu. Zdejší avokáda jsou veliká, zralá, vynikající a levná. Velikánské avokádo kupuji za deset korun a dělám z něj vynikající gaucamole. Zajímavé, že každý má svůj recept. Baví mě ochutnávat varianty jiných. Ňami.
Jinak pár slov o tom, jak ta komunita vypadá. Sídlíme v Tegucigalpě, v části zvané Aldea de Suyapa. Na kopečku nad námi se tyčí veliká bazilika. Ke komunitě patří dva domy, kde žijí asistenti s Acogidos. Já bydlím v casa Isabel spolu s dalšími třemi asistenty a šesti Acogidos. V casa Nazareth žijí tři asistenti a pět Acogidos. Dílny, ve kterých se denně scházíme a kde pracujeme, jsou asi na půl cesty z jednoho domu do druhého. Dílnám říkáme taller a má několik sekcí, v každé vyrábíme něco jiného.
