Empatie

Lita

V úterý jsme měli přednášku o empatii. Vcítění se do kůže druhého a společné prožívání je tady pro mě na denním pořádku. Ale dvě situace stojí za zmínku.

V pondělí večer jsem tu poprvé brečela. Ze sebelítosti, stesku. Ale dalo mi to uvědomit si vděčnost za mnoho věcí. Pak jsem nechtěla nikoho potkat ze studu za své slzy, ale zároveň jsem měla touhou po povídání si a propojení s druhým člověkem. Naštěstí se stalo to druhé. V koupelně jsem narazila na Maríu a ta mi dala tolik pochopení. Začátkem v El Arca to také neměla vždy snadné a ujistila mě, že co cítím, cítila taky a úplně mě chápe. To ujištění, že v prožívání toho nejsem sama, mi dalo velkou úlevu. A moc doufám, že dalo vyklíčit novému přátelství.

Následující den jsme při přednášce koukli na The butterfly child, což pro mě bylo něco tak nesnesitelně šokujícího, že jsem musela v půlce přednášky odběhnout a vybrečet se. Našla jsem útočiště u Lity, která právě odpočívala. Lita má paralysis cerebralis, nemůže chodit, mluvit, ale ruce používat dovede. Nevěděla, proč brečím, nevěděla, co se stalo, ale vzala mě svojí ručkou a přitiskla si ji k obličeji. Lepší než tisíc slov.

Pod rouškou tmy

Zleva: Sergio, Joel, Nidia, Markos, María

Nečekala jsem, že svůj první den volna budu vstávat v pět ráno. Ještě ve tmě s hvězdami nad hlavou jsme se plížili téměř pustými uličkami ke Casa Nazareth. Myslela jsem, jak je tahle akce připravená, ale skoro vše ztroskotalo, když se zjistilo, že nikdo nemá klíče. Nepomohly ani pokusné telefonáty obyvatelům domu, kde žila dívka, které jsme přišli popřát Feliz Cumpleanos. Nakonec jsem jako opička přelezla vrata, kde naštěstí nebyl ostnatý drát. Sergio vypadal trochu zmateně, když jsem mu chvíli po páté klepala na okno. Ale tádá! Moji přátelé, María, Markos i Joel se dostali dovnitř též. Nidia po chvíli čekání s hudbou vylezla a mi jí popřáli. Někteří s maskou vřískotu, jiní se svíčkou a ti největší vtipálci jí za krk nalili škopek vody. Takže i takhle se dá udělat mini oslava narozenin kamarádů. Dobře vědět.

I did not expect that on my first day off I will be up already at 5 am. With stars above our heads we sneaked trough empty streets to Casa Nazareth. I thought how well this action is prepared, but it almost crashed when we found out that nobody has keys. And even calls to the habitants of the house, where a girl who had birthday today, did not help. So I climbed the door where luckily was not barbed wire. Sergio appeared a bit confused when I knocked at his window few minutes after five. But yey! My friends María, Markos and Joel did get in. Nidia after few minutes at her door with music came out and we congratulated her. Some of us with a mask of screech, some with candles and the most funny of us poured her a jar of water on her head. So this is also a way how to manage congratulation for a friend. Good to know.

Výhled

Ani okna tu nejsou stejná jako u nás. Rozřezané sklo na pruhy a pro otevření je s nimi třeba točit, jako u těch kancelářských závěsů v Čechách, akorát v horizontální poloze. Já je mám stále otevřené, což nebylo nejchytřejší, mám teď celé tělo a hlavně chodila obsypané štípanci. Honduraští komáři jsou rychlejší než ti naši, a tak moje snaha zaplácnout je selhává.

Ještě jedna poznámka k oknům. Když moje rodinka viděla, že mám na noc otevřená okna, hned se ptali, zda mi není zima. Haha, oni se klepou zimou, když se večer ochladí na 17 stupňů. Já si tolik užívám, že nemusím mrznout v České republice.

Even windows are not the same as back home. They are horizontal pieces of glass and for opening them; you need to turn them as it is with the curtains in offices. I keep the windows always opened, which was not very clever, now I have my body covered by mosquito bites. Hondurian mosquitoes are faster than those back home, so I am not able to punch them.

One more thing with the windows. When my family saw that I keep my windows opened at night, they asked if I am not cold. Haha, they are shivering in at night when the temperature sinks to 17 degree. But I am enjoying so much, that I do not have to freeze in Czech Republic.

Můj výhled z okna na ostnatý drát

Žiju!

Foto ze společné večeře obou Hogarů

Pár dní jsem na blog nic nepřispívala, protože jsem si potřebovala utřídit myšlenky a nechat se úplně pohltit místní komunitou, jazykem bez myšlenek na to, jak bude vypadat můj další příspěvek na blog a co bude jeho obsahem. Dnes mám svůj první den volna. Nečekala jsem, že mít den volna je tak úžasné. Zavřít se do pokoje, koukat na stupidní americký film, četníka ze SainTropez a to vše v ČEŠTINĚ! Jíst, co se mi zachce a kdy se mi zachce. Papája k večeři, snídani. Que RICO! Nezametat, nevytírat, nevařit. Nic. Jen se válet, kupovat víc a víc levného ovoce a poslouchat hudbu. Yes!

Takže jsem si řekla, že dnes vás zahltím příspěvky.

I did not post anything in the past few days because I needed to organize my thoughts and let me completely soak into the life of the community without thinking of my next post and how it is going to look like. Today I have a first day off. I did not expect how awesome it is. Being closed in my room watching stupid american movie and The Troops Saint-Tropez and all of it in CZECH! Eat whatever I want and whenever I want. Papaya for dinner and breakfast. Que RICO! Not to sweep, not to swob, not to cook. Nothing. Just laying on the couch, buying more and more cheap fruits and listen to music. Yes!

So I thought that I will glut you with posts.

Selfie

Selfie Gerson a já. (pardon za ten zub)

Moji milí. Zatím jsem tu o komunitě mnoho nenapsala. Nevím, do jaké míry s vámi mohu sdílet dění tady, abych nenarušovala soukromí, ale ráda bych vám krůček po krůčku zasvětila do mého nového života. Je pro mě velmi náročné, nastavit se do módu sdílení jídla, koupelny, domu, myšlenek a sebe s lidmi z odlišné kultury. Zdejší komunita je živá, plná lidí, kteří do práce vkládají  srdce, ale zároveň se potýká se zdejšími poměry, především s chudobou. Já, zvyklá na hojnost evropského života mám nesmírnou úctu a obdiv pro zdejší, kteří z mála umí udělat mnoho a je-li třeba, vystačí s málem a stále se umí rozdělit.
Včera si Gerson půjčil můj mobil a když objevil selfie, naprosto tomu propadl.

Valle de los Angeles. Myslim.

Můj první výlet mimo Tegucigalpu. Jeli jsme rapiditem (jak se tu říká busům), máchali si nohy v řece, meditovali, hladili koně, vyšlapali na kopec s výhledem, cpali se ovocem. Krásný den, ale začínám tu odhalovat i méně pohádkové stránky Hondurasu Lezli po mě místní klíšťata, co jsou mnohem  nechutnějši než naše, vypráví mi o chikungunye, kterou tu měl nedávno kdekdo a o místní mafii, které se říká mara.

Estas botellas no se acaban solas.

Pár fotek pouličního umění, na které jsme narazili při čtvrteční procházce s Markosem. Je to hned vedle hlavní pošty, odkud vám doufám brzy začnu posílat dopisy. Jsem zvědavá, za jak dlouho se k vám dopraví.

Here are some pictures of the street art, which we bumped in while walking at city with Markos last Thursday. It is right next to the main post, from where I hopefully soon start to write you letters. I am curious, how long does it take to deliver. 

(Interní vtípek pro Nikolu Sixtovou: Botellas <3)