Cesta do Hondurasu // život v El Arca de Honduras: Moje úžasné patnáctiny

Obří princezna na zdi

Když mě kamarádka Melissa pozvala na oslavu narozenin své sestřenice, myslela jsem, že půjdeme někam do klubu, trochu si zatancujeme, oni zapijí jejích 15 let a půjde se domů. Takže jsem se v sobotní večer nijak příliš nechystala, natáhla si džíny, ani se nečesala a myslela si, jak neformální večer to bude. Tak to jsem se spletla.

Oslava patnáctých narozenin se tady bere jako veliká událost, kdy z dívky se stane žena. Každá rodina, která si to tu může dovolit, uspořádá slavnost, na kterou se jen tak nezapomíná. A já se zastyděla za svoje špinavé džíny, ale naštěstí moje kamarádka Melissa mě trochu upravila a nemusela jsem si připadat jako vandrák. Divila se, že jsem nevěděla, že to bude tak nóbl.

Nejprve jsme se všichni na korbě puck-upu přepravili do kostela, kde proběhla hezká ceremonie se zpěvem, kázáním, divadelním kouskem a tradičním obutím lodiček s podpatkem na nožku Any.

Bylo chladno, tak už jsme se těšili na hostinu, na které jsem obsluhovala a během toho doufala, že se nezabiji na podpatcích, které mi Melissa půjčila. Byl zpěv, tanec, pupůsy (kdo neví, co to je, můžete se dočíst v tomto článku) a veselí. Já se nahřívala u kamínek a hned jak to bylo možné převlékla se a na hlavu si nasadila čepici. V porovnání k Čechám tu bylo vedro, ale člověk si tak snadno zvykne na teplo, že i menší pokles teploty mě dovede rozklepat zimou.

Vzpomněla jsem si na český hit „Patnáctiny“ a říkala si, že tady v Hondurasu dívky opravdu mají důvod těšit se na ně, protože ten den je naprosto jedině o nich a můžou se cítit jako princezny. A Any dokonce jako jedna vypadá. Takže jí přeji vše nejlepší a hodně Božího požehnání!