Sestry v akci

Kostarika je pohlazeni podusi. Ciste ulice, skupinky nadsenych turistu pozorujici opicky, nadherne plaze a azurove more. 

Ale nejlepsi na to vsem je, ze tu jsem se sestrami z kongregace MARILAM, ktere se o me staraji jako o svou sestru. Navstevujeme spolecne jejich pratele, chodime denne na msi, modlime se za cely svet a vsechny lidi. A ukazuji mi pro me doposud neznamy zivotni stzl plny pokorz, tvrde prace, veselosti a odevzdanosti Bohu. Jsou to tak krasne zeny, kazda svym jedinecnym zpusobem. 

Jsem za tuhle zkusenost v Kostarice nesmirne vdecna. Za jejich vlidne prijeti.

Tri dny pred odjezdem jsem jeste ani nevedela, kde budu v Kostarice tento tyden pobyvat, ale Buh opravdu umi vsecho zazracne urovnat a tak jsem tady. V Liberii, v nejturistictejsi oblasti Kostaricy, abych poznala krasy teto zeme. 

V komunite sester, abych poznala jejich zivot a jejich sluzbu. Abych se duchovne obnovila a nabrala sily pro nadchzejici 4 mesice sluzby v komunite. 

Chvala Bohu za tento tyden. Amen.

Žlutý servis

Autobusy jsou kapitola sama pro sebe. Zprvu jsem si myslela, že tu pro studenty mají tolik autobusů, ale pak mi vysvětlili, že jsou to busy z druhé ruky, z USA. Jsou levnější a pomalejší verzí dopravy. Uvnitř je to sranda. Vždy je narváno, a když máte smůlu a stojíte v uličce, musíte se smířit s tím, že se okolo vás každou chvíli protáhne nějaký chlápek prodávající zázračné pilulky, naštěstí častěji děti, které nabízeji občerstvení. Zrovna teď je období nezralého manga, které tu jedí s čili, omáčkou a solí. Zkusila jsem to, je to divný.

Vypadá to, že si na údržbu autobusů potrpí a nejednou jsem potkala bus pěkně vytuněný. S neonovými světly, polepený samolepkami, a kdyby některý neměl alespoň jeden citát z Bible nebo větu typu: „Bůh Tě miluje“, divila bych se.

Stevardi jsou v těchto žlutých busech oproti Student Agency, které jezdí po Čechách, trochu odlišní. Při zastávkách vyskakují z autobusu, vyřvávají cílovou destinaci, když se blíží pasažéři, buší do karosérie (což jsem dlouho nechápala, že je to znamení pro řidiče, který už-už chce šlápnout na plyn, aby se honem jelo dál), velkou pákou manuálně ovládají dveře, vybírají jízdné.

Sranda je, jak lidi nastupují s obrovskými pytli s nákupy, které se pak cpou všude možně pod nohy cestujícím, nad hlavy. Jednou už jsem jela s pořádnou podestýlkou zeleniny pod nohami a při jiné příležitosti se mi cestou na hlavu vylila „šťáva“ z kyblíku se sýrem.

Jízdní řády tu neexistují, pochybuji, že mají mapu tras a o měsíční permanentce si nechte zdát. Za jednu jízdu „žlutým“ vás po městě vyjde na 4 Kč a při na větší vzdálenosti na 15 Kč. Když vystoupíte, zavalí vás oblak čoudu ze vzdalujícího busu a zalije vás vlna úlevy, že jste konečně venku. Ale vlastně mě to dost baví, tohle cestování v honduraském stylu. Je to celkem chaos, ale svoboda kdekoliv si na bus mávnout a kdekoliv z něj vyskočit mi bude v Praze chybět.

Občas si naše komunita jeden žlutý bus pronajme a veze nás na výlet. Luis nás při cestě baví svými imitacemi, ale ostatním se to očividně ne vždy zamlouvá. Ještě že tyhle autobusy mají nejeden nouzový východ, zřetelně označený. Až na to, že anglicky tu téměř nikdo nemluví.

Oprit zebrik o nebe.

Jezis te miluje a majetek Krista

Luis a Nidia

The buses here are one chapter for itself. At first I thought that there are so many buses for student, but then they explained to me that they are second hand buses from US. They are the cheaper and slower way of transport. Inside it’s fun. It’s always full and when you have bad luck you’ll be standing all the journey and you have to deal with all the passing guys selling miraculous pills or kids selling green mango with chili, salsa and salt. At this moment is their season. I tried it, it’s weird.

It seems to me that they do can a lot about their buses and often I meet ones with a lot of tuning. With neon lights, covered with stickers and if it wouldn’t have at least one sticker which says something like “God loves you”, I would be surprised.

The stewards are in these yellow buses a little bit different then in those in Czech Republic. They do not wait till the bus properly stops at the stations, cry out the destination and when they see people approaching the bus, they are punching the carossery to let know the driver who just wants to push down the gas pedal to continue the journey. Stewards also handle the door with a big lever and they collect the money.

Funny is how people travel with big sacks of shopping which they put wherever they find space. So they put it under the feet of others, above the heads... Once I travelled with a lot of vegetables under me and other time sauce of a cheese poured on my head.

There are no timetables, I doubt that exists a map of the routs and you can just dream about a monthly ticket. For one ticket you pay 4 CZK and if you travel out of the city 15CZK. When you finally get out of the bus, you are gonna be left in a cloud of smog and relieved that you are finally out of it. But actually I like travelling in Honduran style. It’s quite a chaos, but I will miss the freedom of getting on and off the bus in Prague back home.

Sometimes my community borrows one of these yellow buses and it takes us on a trip. Luis is entertaining us with imitations, but others apparently do not always like it. Thankfully these buses have well signed emergency exits, but here barely someone understands English...

V bílích rukavičkách.

Bílý palec nahoru pro uklizenou ulici!

Žití v komunitě se dá skloubit se studiem, je to náročné, ale mnoho lidí si to tak zvolilo, nejen proto, že universita je vzdálená pět minut pěšky od domova. A Maria, moje skvělá kamarádka a kolegyně, se letos rozhodla také se do toho pustit a za obor si zvolila pedagogii. Takže od ledna po večerech navíc dělá domácí úkoly. Občas profesoři přidělí i aktivnější úkol. A je skvělé mít tak velkou "rodinu", která se do toho může zapojit...
Takže jsme si v pátek všichni natáhli bílé rukavičky a pustili se do toho. Naším cílem bylo zvelebit naše prostředí, ve kterém žijeme a tím upozornit na problém. Zde v Hondurasu je to rozhodně odpad. Nezvykla jsem si a nezvyknu si. Že se všude válí odpadky, že lidem "upadají" na ulici papírky, obaly od sušenek.., že z autobusových okýnek nají tu drzost vyhodit něco víc plastového než je ohryzek od jablka. A to mě vždy tak šokuje. Že nemají svoz odpadu a chodíme kilometr s kolečkem a plnými rukami pytlů k nejbližšímu kontejneru.
Takže když mi o tomhle projektu Marie řekla, moc jsem se zaradovala a když přivedla tuhle bandu pomocníků, juhů. Tak jsme všechny vyzbrojili rukavicemi (byť některým unikal jejich smysl a například David a Gerson zásadně sbírali odpad druhou rukou) a vyrazili do ulic. Byla to sranda. Sousedi koukali, kohouti a psi taky. A María mě jako fotografa celé akce dirigovala co fotit a tak.

Gerson a jeho zápolení s rukavicí.

Mina mezi odpadky

Badass týpci ve špinavé uličce (Juver, Mina a Jonny)

Všichni hezky zapojení.

Gerson.

María, pořadatelka projektu.

Luis a jeho smetákové svaly.

Před

Po

Volím si tebe, Picacho!

Ježíš na hoře Picacho s rozpřaženýma rukama.

Acogidos byli tak natěšení a přiznám se, že já taky. Po delší době jsme se opět vypravili na společný výlet na místo zvané Picacho, což je hora, na které stojí Ježíš s rozpřaženýma rukama, jako by říkal: "Volím si Tebe, Tegucigalpo!". Je to socha vysoká XX metrů hledící na celičkou Tegucigalpu rozloženou u jejích nohou. První zastávku jsme si udělali na vyhlídce, která brala dech. Všechno bylo vidět jako na dlani a já s radostí zjistila, že už se maličko orientuji v ulicích hlavního města. Fotili jsme se u zikuratu, svačili, Sergio se tahal s Jonnym na zádech, pak s Marcií v kolečkovém křesle, což mi věřte, do těch kopců to po prašných cestách není sranda. Během oběda nás přišel okouknout toulavý pes, který nepřišel zkrátka, kosti z kuřete jsme mu darovali.

Nakonec nás čekala zoo. Nejúžasnější zvířátko byl mýval, který neustal v pohybu, opusinkoval Sergia a mě prošacoval kapsy. Srandovní zvířátko. Ostatní zvířtka byla taky zajímavá, ale musím říct, že kam se to hrabe na naši Trojskou zoo. Taky jsem si na chviličku sedla za volant pick-upu a zkusila si, jak reaguje naše autíčko. Poprvé v Hondurasu jsem řídila. Možná, že ne naposledy...

Krásným západem slunce nad Tegucigalpou se náš krásný výlet dovršil. 

Výhled na Tegucigalpu

Centrum

Maria a Jonny

Brenda

V zrcadlovém bludíšti

Rual dlouhán

Tak neklidné a vrtkavé tohle zvířátko. A tak roztomilé.

S Mapače (mýválkem).
Někteří mi tu říkají Pocahontas, tak tohle je moje zvíře. <3

My výletníci.

A západ slunce na Tegucigalpou jako tečka zatím naším výletem.
Opakuji, jako tečka, za tím naším výletem.

Nastupte si, prosím!

Bienvenidos al Arca!

Tak se v pondělí začali opět práce v dílnách. Od pondělí do pátku trávíme od půl deváté ráno až do čtyř v dílnách, kde každý z lidí s postižením „pracuje“ dle svých schopností a darů. Ačkoliv přichází změny a jednou z nich budou sportovní pátky, kdy budeme běhat, plavat a hrát fotbal ve Villa Olimpica. Předpokládám.

Když vstoupíte do dílen, narazíte na čerstvé dílo mladého Rolanda, který ve spolupráci s dalšími šikovnými lidmi vytvořil tuto velikou archu, která zdraví každého návštěvníka. Když vylepovali hlavy všech zvířátek, Luis řekl, že každé reprezentuje někoho z komunity. Asi to byl jen vtip, ale každý z nás se pak začal zamýšlet, vlastnosti jakého zvířátka by se na koho hodila.

S novým rokem se začínají i nové režimy a musím si pochválit, že k mé veliké radosti mi nadělili více volna! Nyní tedy mohu skypeovat každý všední den od českých 21h do 23h! Jaká radost.

A jedna novinka. Luis, misionář, kuchař, bavič, bývalý moderátor, kreativní a akční společník se bude během příštího týdne stěhovat do našeho domu Isabel! Tak uvidíme, jak zapadne, jak nás bude bavit a jak se spřátelíme.

So the workrooms started on Friday again. From Monday till Friday are we spending almost the whole day in these workrooms where every person with disabilities “works” according to his or her capacities and talents. But changes are comming and one of them are the sports Fridays when we are going to go running, swim and play football in Villa Olimpica. I suppose.

When you enter the workroom you bump in a new creation of Ronaldo who made this big arc in collaboration with other persons. When they have been putting in on the wall, Luis said that every animal represents one of the members of the community. I think it was just a joke, but everyone started to think about which one is who.

With the New Year started new timetables and thankfully it means more free time for me! Now I can skype with every weekday between 9pm and 11pm of czech time! It’s such good news.

And one more change. Luis, a missioners, cook, showman, used to be a moderator, creative and active companion will be moving in our house Isabel the coming week! I am curious how he will match in, how he will make us laugh and how we will become friends.

Dílo v procesu

Moje úžasné patnáctiny

Obří princezna na zdi

Když mě kamarádka Melissa pozvala na oslavu narozenin své sestřenice, myslela jsem, že půjdeme někam do klubu, trochu si zatancujeme, oni zapijí jejích 15 let a půjde se domů. Takže jsem se v sobotní večer nijak příliš nechystala, natáhla si džíny, ani se nečesala a myslela si, jak neformální večer to bude. Tak to jsem se spletla.

Oslava patnáctých narozenin se tady bere jako veliká událost, kdy z dívky se stane žena. Každá rodina, která si to tu může dovolit, uspořádá slavnost, na kterou se jen tak nezapomíná. A já se zastyděla za svoje špinavé džíny, ale naštěstí moje kamarádka Melissa mě trochu upravila a nemusela jsem si připadat jako vandrák. Divila se, že jsem nevěděla, že to bude tak nóbl.

Nejprve jsme se všichni na korbě puck-upu přepravili do kostela, kde proběhla hezká ceremonie se zpěvem, kázáním, divadelním kouskem a tradičním obutím lodiček s podpatkem na nožku Any.

Bylo chladno, tak už jsme se těšili na hostinu, na které jsem obsluhovala a během toho doufala, že se nezabiji na podpatcích, které mi Melissa půjčila. Byl zpěv, tanec, pupůsy (kdo neví, co to je, můžete se dočíst v tomto článku) a veselí. Já se nahřívala u kamínek a hned jak to bylo možné převlékla se a na hlavu si nasadila čepici. V porovnání k Čechám tu bylo vedro, ale člověk si tak snadno zvykne na teplo, že i menší pokles teploty mě dovede rozklepat zimou.

Vzpomněla jsem si na český hit „Patnáctiny“ a říkala si, že tady v Hondurasu dívky opravdu mají důvod těšit se na ně, protože ten den je naprosto jedině o nich a můžou se cítit jako princezny. A Any dokonce jako jedna vypadá. Takže jí přeji vše nejlepší a hodně Božího požehnání!

Krásná výzdoba

Vstupní brána otevřena.

Rodiče a dcerka. Všichni trpaslíci oproti mě. (To ty podpatky)

Na kamenitých cestách se v tom špatně chodí.
Vlastně jakékoliv ulice Tegucigalpy na podpatky nejsou dělané...

Upomínka na Anyiny patnáctiny, kterou dostala každá rodina.

Tanec otce a dcery. 

Pupůsy. Speciálně pro mě plněné fazolemi.

Kapela, co nám dodala slavnostní atmosféru.

Melissa. Úžasná žena s obrovským srdcem. 

Divadlo pro Any, Holubice a srdce.

Kostel nachystán na slavnost.