Moje dáma ze Suyapy

Otec Rejinaldo, Virgen de Suyapa a ja.

Neměla jsem tušení, že budu mít za "sousedku" patronku Hondurasu, také známou jako Virgen de Suyapa nebo Nuestra Señora de Suyapa.Bydlí hned za rohem v malém kostelíku, který pro ni postavili po prvním zázračném uzdravení, které se událo v 18. století. Dnes tu pro ni stojí obrovská bazilika.Ale hezky po pořádku.Jedná se o malou sošku z cedru, která ztvárňuje Pannu Marii. O jejím nalezení je mnoho historek, ale ta nejpřijímanější verze je, že rolník jménem Alejandro Colindres spolu s jeho synem objevili sošku, když se vraceli po práci na kukuřičném poli na hoře Piliguín na severovýchodě Tegucigalpy. Během návratu se setmělo a tak se  rozhodli přespat pod širým nebem. Jenže Alejandrovi se nespalo dobře a něco ho tlačilo do boku. Došlo mu, že na něčem leží. Popadl to a mrštil to stranou. Jenže když se opět uložil ke spánku, bodalo ho to znovu. Opět to vzal a hodil jak daleko jen svedl. Když se mu předmět napotřetí zabodl do zad, rozhodl se ho uschovat. Následujícího rána zjistil, že ulehl na maličkou sošku Panny Marie, kterou poté doma vložil do rodinného oltáře. Toto se údajně přihodilo v únoru roku 1747.Až roku 1768 se sošce připsal její první zázrak, zázračné uzdravení velkostatkáře, a začala budit zájem lidí.

Bazilika během výročí nalezní sosky Panny Marie.

Dnes se na výročí jejího naležení - 3. února - pořádají veliké oslavy, poutě s atrakcemi, ohromné trhy, poutě lidí přijíždějících z celého Hondurasu a prý až z celé střední Ameriky. Byla jsem ohromená. Lidi, kteří tu měli stánky se vším možným - od růženců, sošek, obrazů, oblečení, řemeslných výrobků, přes spousty smaženého jídla až po nádobí - v noci spali  na matracích na ulici, v křoví a na trávě okolo baziliky. A byli to i rodiny s malými dětmi i starými lidmi. A to tady v noci bývá zima.

Nebylo tu pořádně k hnutí, okolo baziliky se hemžily davy lidí a já neměla sebemenší chuť riskovat, že mě okradou, tak se omlouvám, ale fotky nemám.

Na to, že má pouhých 6,5 cm jí (sošce) lidi vzdávají velikou úctu za její přímluvy a chovají k ní city jako k vlastní matce. Byla jsem tím zprvu trochu šokovaná, pak jsem byla pobavená, když mi kamarád říkal, ať pro ni něco napíšu a nosím jí kytky a kamarádka mě povzbuzovala, abych si s ní vybudovala vztah.

Jenže po shlédnutí filmu Mary's land jsem si řekla, že kašlu na to, co je rozumný nebo směšný. A začala jsem více prosit o přímluvy Panny Marie. Modlit se téměř denně růženec. Budovat si s ní vztah. A cítím v sobě mnohem větší mír. Kdo prosí, tomu bude dáno, jak je psáno v Bibli. (Mar 11; 24) A já od Boha dostávám denně mraky požehnání.

Virgen de Suyapa

Každodenní nevšední život.

Litunka pozorující sousedovic oslavu narozenin.
Sníc a té své.
31. 5. slavíme.

Je pravdou, že na blog jsem doposud převážně publikovala to "mimořádné" - výlety, oslavy, zajímavosti Hondurasu, - ale to klíčové, co tu zažívám každodenně se mi nějak opomnělo. A přitom to je oč tu běží, to je to, co člověka rozvíjí, otevírá a pomáhá růst v lásce a službě druhým.
Každodenní život - vstávání, koupání druhých, společné snídání, pracování v dílnách, sdílení, uklízení - s lidmi s postižením.

Společné foto při západu slunce.
Darwin, Lita, Čajíto a Mina.

Myslím, že jsem to vynechávala z důvodu nejasné představy toho, co o tom tak napsat. Těžko vystihnu maličkosti, které se mě tu dotýkají v chování speciálních lidí. Je třeba to zažít.
Člověk se musí obrnit trpělivostí, hlavně  když Darwin už posté opakuje, že v pondělí pojede žlutým busem do školy Juana Leclerc ve žlutém triku a že k obědu do krabičky chce fazole. Nebo když mi Mina se slzami na krajíčku říká, že jí trápím a to jen proto, že dělám k obědu šťávu z melounu a ne z maracuji.

Naštěstí šťáva z tamarindu je pro ně radostí.
Protože se zapojí do loupání slupky plodů.

Ale je to obr požehnání. Někdy se musím hodně soustředit, abych porozuměla Litiným skřekům, které po chvíli začnou dávat smysl nebo se naprosto oprostila od toho, co je "krásné" a s chutí a nadšením poslouchala, jak Čjíto mlátí do kytary a "zpívá" pe-pe-pe-pe-pe aúúúú.

Čajíto se svou milovanou kytarou.

Jak já jsem byla na začátku z mnoha věcí šokovaná a překvapená. V Čechách jsem mnoho času v blízkosti lidí s postižením netrávila a myslím, že mi čas s nimi bude chybět. Občas mi přijde, že jsou mnohem lidštější se svým neskrýváním svých omezení a nedostatků, a i přesto tak velikou chutí pomáhat, zapojit se a sdílet s druhými.

Litunka se západem slunce.
Přestože je na vozíčku, po domě "chodí" sama.
V sedě se pomocí nohou sama pošupuje, kam se jí zachce.

Jako třeba dnes - musela jsem se smát - když mě Čjíto pozorovala, jak nosím do koupelny kýble vody. Hned měla chuť mi pomoct. Došourala se k jednomu z kýblů. A vší silou se ho pokusila zvednout. Hladina se zhoupla ze strany na stranu, ale to bylo vše, co její úsilí způsobilo. Nijak se tím "neúspěchem" netrápila, za pokus to stálo.
Tak přeji sobě i vám, abychom zkoušeli pomáhat, sdílet, žít a neztráceli naději.

Čjíto, na první pohled působí naštvaně a nepřívětivě.
Ale ve skutečnosti je to objímající a pusy rozdávající zlatíčko.

Tohle není selfie, nýbrž Darwinova nejpovedenější fotografie Lity a mně.

peRICO!

Héctor a perikouši.

Héctor dnes přinesl dar z trhu. Dva maličké papoušky, kteří prozatím jen hvízdají, než se naučí mluvit na způsob lidí s postižením, kteří žijí v domu Isabel. Snad vnesou do domu život a radost. Marcia se nad nimi nestačila rozplývat. Má pravdu, jsou rozkošní.
Tihle drobečci jsou tu hodně běžní, poletují tu i ve městě. Říká se jim periko a dovedou se naučit říkat různá slova. Údajně, tak snad se jejich prvních slov dočkám, než se za pět týdnů budu vracet do České republiky.

Obnovte se.

Král David oblečen do své róby.

Každoročně komunita pořádá celo komunitní duchovní obnovu, která proběhla v tomto týdnu. Těšila jsem se, že se vytrhneme se všední rutiny a nabereme nové síly. A že budeme meditovat, rozjímat a hodně číst. To první se vyplnilo a to druhé už ne tak docela, ale byla jsem příjemně překvapená, když jsme hned první dopoledne po tématu činů milosrdenství měli jednoho ze skupinky obléknout do novinového papíru. David se rázem stal králem Davidem a vyhrál soutěž o nejlepší oblek.

Arely, gejša. 

A odpoledne jsem rozbírali jeden příběh, který s použitím hodně velké fantazie lze vyčíst z tohoto obrázku:

Příběh o krávě

Kdo by si to snad z našeho skvělého výtvoru nemohl vyvodit, ve zkratce. Mistr se jednoho dne rozhodl dát svému učni lekci. Vydali se do nejchudší čtvrti a nocleh dostali v nejbídnější chatrči, kde bydlela osmičlenná rodina s vyhublou krávou, která byla jejich jediný zdrojem obživy, mléka, které jim dávala. Jenže brzy ráno mistr vstal a aniž by rodina cokoliv tušila, zabil jejich vyhublou krávu, kterou jim někteří chudší sousedé tolik záviděli. Učeň vůbec nechápal, proč se mistr rozhodl totálně zruinovat už i beztak trpící rodinu.
Rok na to se rozhodli navštívit opět onu rodinu, ale už nenašli rozpadající se chatrč nýbrž dům s poli a svědectví rodiny, která mistrovi krávu vůbec nezazlívala. Po ztrátě jejich milované kravičky se rozhodli, aby nezahynuli hladem, začít sázet semínka, ze kterých pak sklízeli zeleninu a fazole, kukuřici. Úroda se rozrůstala, tak prodávali sousedům a později i na trhu. A tak se ze ztráty krávy a spokojeností s "celkem dobrým přežíváním" proměnilo v úsilí tvořit něco nové a růst.

Marta Lila

Následující den nás čekali přednášky o podobenství o marnotratném synu (Luk 15;11-32) a samaritánovi od Martalily.

Gerson se šťastným Moisesem a nabručená Esperanzita.

Oslavili jsme narozeniny Moisese, který měl obrovskou radost. Narozeniny jsou v komunitě obr důležité snad pro každého človíčka s postižením. Esparanzita se na ty svoje denně ptá a diktuje, co všechno by si přála. A neznám lepší fintu, jak ji přimět k věcem, do kterých se jí nechce, než větou: "Pro tvoje narozeniny!" (Akorát je třeba dbát na velmi nadšený tón). A je vidět, že když se nejedná o oslavu jejích narozenin, je akorát nabručená, že se ještě pořád neslaví ty její. Aj, Esperanzita, srpen už se blíží...

Padre Rejinaldo, Karen a já u svatého přijímání.

Poslední den jsme zakončili mší, kterou nám celebroval padre Rejinaldo. Skvělý, skvělý člověk.
Obnovená se cítím, ale na Minu, která celé odpoledne poté povídala o tom, jak už se nikdy nebude hádat, že se kvůli tomu Ježíš naštve a je smutný, že se mu nelíbí, když se ksichtí jako ropucha a že už s hádkami nadobro končí. Aj, Mina, uvidíme, jak dlouho jí to vydrží.

Na vesnici co by kamenem dohodil.

Odpolední odpočinek v hamace

Není tomu ani týden, kdy jsem naskládala všechny své věci do svého obr kufru a přestěhovala se z domu Isabel do o 400 metrů vzdáleného domu Nazareth. 

Bylo to jako přestěhovat se z velkoměsta na vesnici. Oproti holému, betonovému prostředí mého bývalého domova, dům Nazaterh mě přijal svou útulností svých dřevěných a zděných stěn, které zvenku lemuje zahrada s banánovými a kokosovými palmami, pomerančovníkem a aloe verou. Za domem vás ohromí nádherné západy slunce nad kostelíkem a bazilikou. A co mě moc těší, je hamaka, ve které si dopřávám odpolední odpočinky s knihou. 

Dům Nazareth

Krásné květiny všude kolem!

Bydlím tu s 5 lidmi s postižením. Litou, Minou, Marií (Čajíto), Raulem a Darwinem a s dvěma asistenty, Mirian a Marcosem. Přese všechen smutek z loučení se s obyvateli z domu Isabel jsem se velmi rychle zabydlela ve svém novém domově. A taky tu máme Áčí - fenku, co mě nepřestává překvapovat. Třeba to, že spolu baštíme mango - ona slupku, já ten zbytek. Taky tu máme kapličku, která je skvělým místem pro meditaci, rozjímání a osobní modlitbu. Nebo každo čtvrteční společnou komunitní modlitbu. 

Áčí, mangožrout.

Kaplička.

Marcos, můj skěéélý kamarád a spolubojovník.

Sice tu neteče voda, člověk si musí nosit vodu v kýblech, koupat se ve studené vodě, ale i to tomu dodává pocit vesnic, který umocňují ranní kokrhání kohoutů a nesmírně milí sousedé, co večeří usazení před svým vchodem.

Sousedovic rodinka.

Už mi pomalu končí pobyt v Hondurasu, zemi, která mi neskutečně rozšířila obzory a srdce. Osm měsíců utíká jako voda a tak se snažím prožívat ty poslední dva měsíce pořádně naplno. 

Trošku kýč, ale těším se na ty další!

Prašť jako uhoď!

Juanita surově dooddělala piňátu.

Je tomu nějaký pátek, co jsem naposledy přispívala na blog. Komunitní život mě naprosto zaměstnával a pomalý internet v kombinaci s nedostatkem času mi v publikování příspěvků příliš nenapomáhal.
Héctor (s Downovým syndromem) měl narozeniny na můj svátek - 21. února. A to v komunitě je velká věc. Nejeden z acogidos (lidí s postižením) se téměř denně ptá, kdy bude mít narozeniny a krom toho, že chce palačinky a dort, vždy zmíní, že nesmí chybět piňáta.
V životě jsem se s tím v Čechách nesetkala. Je to ze drátu vyrobená konstrukce obalená novinovým papírem a nakonec ozdobená do podoby princezny, auta nebo čehokoli, co vás napadne. Já, vzhledem k tomu, že jsem piňaterista začátečník a chtěla jsem Héctorovi zpestřit narozeniny, jsem se pustila do fotbalového míče. Ze starých ramínek jsem vyrobila konstrukci, obalila v lepidlu namočenými novinami a nakonec obalila toaletním papírem, na který jsem nalepila černé šestiúhelníky. A s výsledkem jsem byla spokojená i když k dokonalosti to mělo daleko.
Héctor měl radost a já ještě větší, když jsem viděla, jak každý z acogidos s radostí buší do piňáty. Aha, asi není na škodu zmínit, že je plná bonbónů, lízátek a sladkostí. To samozřejmě přilákalo zvědavé sousedy a my jim nabídli, ať si taky praští. Juanita, naše milá sousedka s mladistvým duchem přihlížela a přihlížela... a jako poslední pak piňátu naprosto oddělala.
Jakmile se z ní všechno začne sypat, všichni se vrhnou na zem, někdy na všechny čtyři a začnou si cpát kapsy.
Přestože mi to ze začátku přišlo jako agresivní zábava a chtěla jsem, aby se piňáta otevřela po spoustě objetí a ne úderů, dnes už mi to přijde jako dobrá sranda. A alespoň si acogidos všechna svá objetí schovají pro mě.

Na narozeniny nesmí chybět panqueque.
S obrázkem Jonnyho plyšáka.

Oslavencovy poklady. A David.

Esperanza jemně poplácává piňátu. 

Zato Héctor jí dal co proto.

David, ten jí "naplácal na zadek".

A Marcia ji rozhodně nešetřila.

A pak se všichni vrhli na bonbóny.

Jonny s medvídkem Joy.

Jorge, strážný anděl.

Jorge, já a TransNica, náš autobus.

Cesta z Tegucigalpy do Kostariky, San José, trvá 17 hodin autobusem.

Já jsem naštěstí jela pouze do Liberie, což mi ušetřilo 4 hodiny v tomhle luxusním autobuse, do kterého jsem nastoupila už v půl páté ráno v pondělí, dva dny před vypršením platnosti mých víz. 

Místo letadla jsem se rozhodla jet po souši a poznávat krajiny Nicaragui a Costa Ricy. V cílové destinaci, hlavního města kraje Guanacaste jsem nikoho osobně neznala, takže pro mě bylo veliké potěšení v autobuse poznat Jorgeho, se kterým jsme hned po dvou vyměněných větách věděli, že máme společné kamarády a stal se mým průvodcem a ochráncem na cestě. 

A to dokonce i na té zpáteční, protože mi jeden bus ujel a tak se cesta do Tegucigalpy o den odložila. Díky Bohu! Ale bylo to napínavé. První den autobus projel o půl hodiny dříve, než jsme myslely a následující den jsme opět na benzínce čekali ve čtyři ráno. Bus okolo nás projel, tak jsme naskákaly se sestrami misionářkami do auta a jako šílené pronásledovaly autobus, který si nás všiml a zastavil nám. Na seznamu cestujících jsem nebyla, ale přesto mě vzali.
Ale zpátky k Jorgemu. Je to člověk plný pokoje a klidu. Na stará kolena se rozhodl stát se

misionářem, protože věří, že síla křesťanů je v nás, laicích. Původem je z Kostariky, ale teď slouží v Tegucigalpě. A jeho kšiltovka myslím mluví za vše. Pořádá soustředění pro mladé, pro prohloubení a poznání víry. 

A na zpáteční cestě byl opět mým opatrovníkem, protože se vracel ve stejný den. Povídali jsme si jak se měl doma, ve Filadelfii, půjčil mi na poplatky na hranicích, pozval mě na jídlo a po příjezdu do Tegucigalpy mě odvezl spolu s dalšími misionáři až domů, do mojí milované komunity El Arca, 

Ještěže mi ujel jeden autobus, díky tomu jsem zůstala v kontaktu s Jorgem a doufám, že to nebylo naposledy, co jsem ho viděla!

To, co vás uvítá na hranicích s Costa Ricou.
Taky mnoho skupinek mladých baťůžkářů.

Sedačky v busu mě ohromily. Po tom všem cestování se "žlutým servisem".

Krásný západ slunce v zemi kde se žije PURA VIDA.

Typická honduraská snídaně. Servírováno v autobusu. Moc jsem se nenajedla...
(sýr, buřt, rozmixované fazole, smažený banán, vajíčka, tortila)

Mapka země, která mi dala nezapomenutelné relaxování.
Ráj na zemi. I díky sestrám MARILAM.

Kupte si mé srdce!

Plakát 

Přesně týden před svatým Valentýnem jsem upekla svou první várku rosquetes dle receptury maminky mé kamarádky. Je to zdejší specialita, sladká kolečka z kukuřičné mouky, která se rozplývají na jazyku. Všem tolik chutnaly, mě péct moc bavilo a tak nejen mě přišlo na mysl napéct jich hromadu a jít je prodávat. To tu není žádný problém, stačí si sednout se škopkem čehokoli na ulici a prodávat. Přesto jsme požádali o povolení usadit se před kostelem, aby to mělo trochu úroveň.

Místo koleček jsme nadělali srdíčka, udělali plakát, přáníčka a v neděli na svatého Valentýna jsme si s Héctorem, Jonnym, Davidem, Darwinem a Luisem stoupli před kostel prodávat. Ze začátku jsem si připadala dost nejistě, ale jakmile se toho ujal Luis, který má více praxe s „Berte, berte! Podpořte, podpořte!“ vytrubováním, po pytlíčkách se srdíčky se zaprášilo. Dobře, taky hodně pomohl pytlíček s ochutnávkami, kdo ochutnal, neodešel s prázdnou. Spousty dětí toužilo po našich balónkách, tak ty jsme rozdali a já měla fakt radost z vydařeného projektu na podporu naší komunity. Ze získaných peněz chceme udělat semínko pro další podobné projekty.

S Luisem

S Hectorem.

Plech plný vytvarovaných srdíček.

A tohle vám vážně (hlavně bezlepkářům) doporučuji:

Superjednoduchý recept na rosquetes (pro sebe jsem si vymyslela veganskou verzi, ale pro vás zde originální receptura):

450g kukuřičné mouky

225 g hery či palmového tuku

hrneček cukru (cca 125 g) ale přidat dle chuti těsta

3 vejce

Pořádně je těsto třeba prohníst a pak tvarovat kolečka s dírkou uvnitř. (Pokud se těsto drolí, přidejte trochu hery). Poté vložte do trouby vyhřáté na 250°C a nechte kolečka péct, až nabudou zlatavou barvu. Toť vše. Je to za vteřinku hotové a dobroučké.

Byť svatého Valentýna (tady mu říkají den lásky a přátelství) nijak zvlášť neprožívám a nepodporuji, letos se mi jeho prožití moc líbilo. S přáteli v komunitě s dobrým jídlem a večerním promítáním filmů.

Markos pro mě udělal z fotek krátké video.

Sestry v akci

Kostarika je pohlazeni podusi. Ciste ulice, skupinky nadsenych turistu pozorujici opicky, nadherne plaze a azurove more. 

Ale nejlepsi na to vsem je, ze tu jsem se sestrami z kongregace MARILAM, ktere se o me staraji jako o svou sestru. Navstevujeme spolecne jejich pratele, chodime denne na msi, modlime se za cely svet a vsechny lidi. A ukazuji mi pro me doposud neznamy zivotni stzl plny pokorz, tvrde prace, veselosti a odevzdanosti Bohu. Jsou to tak krasne zeny, kazda svym jedinecnym zpusobem. 

Jsem za tuhle zkusenost v Kostarice nesmirne vdecna. Za jejich vlidne prijeti.

Tri dny pred odjezdem jsem jeste ani nevedela, kde budu v Kostarice tento tyden pobyvat, ale Buh opravdu umi vsecho zazracne urovnat a tak jsem tady. V Liberii, v nejturistictejsi oblasti Kostaricy, abych poznala krasy teto zeme. 

V komunite sester, abych poznala jejich zivot a jejich sluzbu. Abych se duchovne obnovila a nabrala sily pro nadchzejici 4 mesice sluzby v komunite. 

Chvala Bohu za tento tyden. Amen.

Žlutý servis

Autobusy jsou kapitola sama pro sebe. Zprvu jsem si myslela, že tu pro studenty mají tolik autobusů, ale pak mi vysvětlili, že jsou to busy z druhé ruky, z USA. Jsou levnější a pomalejší verzí dopravy. Uvnitř je to sranda. Vždy je narváno, a když máte smůlu a stojíte v uličce, musíte se smířit s tím, že se okolo vás každou chvíli protáhne nějaký chlápek prodávající zázračné pilulky, naštěstí častěji děti, které nabízeji občerstvení. Zrovna teď je období nezralého manga, které tu jedí s čili, omáčkou a solí. Zkusila jsem to, je to divný.

Vypadá to, že si na údržbu autobusů potrpí a nejednou jsem potkala bus pěkně vytuněný. S neonovými světly, polepený samolepkami, a kdyby některý neměl alespoň jeden citát z Bible nebo větu typu: „Bůh Tě miluje“, divila bych se.

Stevardi jsou v těchto žlutých busech oproti Student Agency, které jezdí po Čechách, trochu odlišní. Při zastávkách vyskakují z autobusu, vyřvávají cílovou destinaci, když se blíží pasažéři, buší do karosérie (což jsem dlouho nechápala, že je to znamení pro řidiče, který už-už chce šlápnout na plyn, aby se honem jelo dál), velkou pákou manuálně ovládají dveře, vybírají jízdné.

Sranda je, jak lidi nastupují s obrovskými pytli s nákupy, které se pak cpou všude možně pod nohy cestujícím, nad hlavy. Jednou už jsem jela s pořádnou podestýlkou zeleniny pod nohami a při jiné příležitosti se mi cestou na hlavu vylila „šťáva“ z kyblíku se sýrem.

Jízdní řády tu neexistují, pochybuji, že mají mapu tras a o měsíční permanentce si nechte zdát. Za jednu jízdu „žlutým“ vás po městě vyjde na 4 Kč a při na větší vzdálenosti na 15 Kč. Když vystoupíte, zavalí vás oblak čoudu ze vzdalujícího busu a zalije vás vlna úlevy, že jste konečně venku. Ale vlastně mě to dost baví, tohle cestování v honduraském stylu. Je to celkem chaos, ale svoboda kdekoliv si na bus mávnout a kdekoliv z něj vyskočit mi bude v Praze chybět.

Občas si naše komunita jeden žlutý bus pronajme a veze nás na výlet. Luis nás při cestě baví svými imitacemi, ale ostatním se to očividně ne vždy zamlouvá. Ještě že tyhle autobusy mají nejeden nouzový východ, zřetelně označený. Až na to, že anglicky tu téměř nikdo nemluví.

Oprit zebrik o nebe.

Jezis te miluje a majetek Krista

Luis a Nidia

The buses here are one chapter for itself. At first I thought that there are so many buses for student, but then they explained to me that they are second hand buses from US. They are the cheaper and slower way of transport. Inside it’s fun. It’s always full and when you have bad luck you’ll be standing all the journey and you have to deal with all the passing guys selling miraculous pills or kids selling green mango with chili, salsa and salt. At this moment is their season. I tried it, it’s weird.

It seems to me that they do can a lot about their buses and often I meet ones with a lot of tuning. With neon lights, covered with stickers and if it wouldn’t have at least one sticker which says something like “God loves you”, I would be surprised.

The stewards are in these yellow buses a little bit different then in those in Czech Republic. They do not wait till the bus properly stops at the stations, cry out the destination and when they see people approaching the bus, they are punching the carossery to let know the driver who just wants to push down the gas pedal to continue the journey. Stewards also handle the door with a big lever and they collect the money.

Funny is how people travel with big sacks of shopping which they put wherever they find space. So they put it under the feet of others, above the heads... Once I travelled with a lot of vegetables under me and other time sauce of a cheese poured on my head.

There are no timetables, I doubt that exists a map of the routs and you can just dream about a monthly ticket. For one ticket you pay 4 CZK and if you travel out of the city 15CZK. When you finally get out of the bus, you are gonna be left in a cloud of smog and relieved that you are finally out of it. But actually I like travelling in Honduran style. It’s quite a chaos, but I will miss the freedom of getting on and off the bus in Prague back home.

Sometimes my community borrows one of these yellow buses and it takes us on a trip. Luis is entertaining us with imitations, but others apparently do not always like it. Thankfully these buses have well signed emergency exits, but here barely someone understands English...