Letadlo se snášelo tak nízko nad Tegucigalpou, že jsem čekala, kdy někomu škrtneme o střechu. Když jsem přešla skrz kontrolu a dostala turistická víza, hned se mě ujal pán u východu, vzal mi z rukou kufr a já si jen říkala, a jéje. Ale vyklubal se z něj nápomocný chlapík, co dobře věděl, proč to dělá. Dostal dýško.
Markos se mě ujal a vyrazili jsme do ulic plných lidi, elektrických drátů a aut. Taxikář dal můj obr kufr do kufru svého oprýskaného taxíku. Nešlo to zavřít. Nevadí. Jelo se. Cestou se víko kufru klepalo nahoru dolu.
Dojeli jsme k nádherné katedrále, prokličkovali jsme nekolika špinavými uličkami, kde se válely děti a odpadky.
Až jsme dorazili k vysoké zdi na vrchu s ostnatým drátem a s masivními kovovými dveřmi. Můj nový domov.
:) no jestli to budeš psát tak často, tak to bude parádní ;), a je super, žes dojela v pořádku
OdpovědětVymazat