Temné chvilky

Foto: Markos Jesus Kostia Sumarriva Lezama

Už druhý den se stalo, že vypadla elektřina, takže nejenže jsme byli bez světla, ale ani netekla voda. Včera kvůli včasnému nezaplacení účtů za elektiřinu a dnes zhasla celá čtvrť. Sousedi nám věnovali svíčku, já taky jednu měla. Baterky jsme dali dohromady dvě. Od Stanislawa, faráře z Vršovic, jsem před odjezdem jednu dostala a to jsem tehdy ani netušila, jak esenciální věc to pro život v Hondurasu bude. Jsem zvědavá, jestli je to tady na denním pořádku.

This is already the second day, when there was a blackout. It means not just electricity, but also no tap water. Yesterday because of not paying our bills on time and today fell in darkness the whole area. Our neighbours donated us one candle, I had another one. We also found two flashlights. I received one as a gift from Stanislaw, the parson from Vršovice, before my journey and that time I did not even guess how essential for living in Hoduras it is. I will see if blackouts are here on daily basis. 

Slovo na dnešní den jak ušité:

Ježíš k nim znovu promluvil: "Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude už chodit v temnotě, ale bude mít světlo života." 

(Jan 8:12)

Foto: Markos Jesus Kostia Sumarriva Lezama

Neokradena, nezajeta. Úspěšný den.

Foto: Markos Jesus Kostia Sumarriva Lezama

Konečně jsem se včera byla projít po centru hlavního města Hondurasu. Samozřejmě v doprovodu úžasného Markose z Peru. Přebíhali jsme silnice plné provozu, jeli shareovacim taxíkem do rušného středu města, kličkovali jsme po přeplněných a polorozpadlých chodnících. Obchody jsou tu až komicky zubozene. Třeba totální ruina s okny, kde místo skla visí košile a kalhoty na ramínkách. Když už je řeč o oblečení. Je to naprostý ráj sekačů. Podívala jsem se do katedrály, muzea a hodně mluvila s Markosem. Už ani nepotřebujeme papír, abychom se domluvili. Jej! Lepší se to. Ale chce to trpělivost.

Je to tu neskutečně zadrátované 

We went yesterday for a walk in centre of Tegucigalpa. My great acompanion was Markos from Peru. We crossed streets full of traffic, we took a sharing taxi to the overcrowded centre where it looked a bit ruined. The shops looked sometimes very poorly. For example one with windows and instead of glass there were hanging shirts and pants. Btw there are a lot of second hands with very cheap clothes. We took a look in the cathedral, the museum and talked a lot with Markos. We already don't need paper and pen for understanding each other. Yey, it's getting better. But it needs patience.

Lidu mnoho, fotit se v klidu nelze. 

Má nová rodinka.

Mám pocit, že už jsem nejméně týden, přestože jsem přijela včera. Jetlag se ne mě zatím nepodepisuje. Už jsem se projela mistnim busem, což je sranda. Jsou to minibusy, co nemají jízdní řád, zastávky stačí si na ně mavnout. Jízdenky neexistují. Pak si houkneš, zaplatíš a vystoupíš. Navštívila jsem sídlo jedné vzdělávací televize a byla tam provedena. Jména lidi si absolutně nejsem schopn zapamatovat a porozumění jde ztěžka, ale všichni jsou moc trpělivý.
Mám moc sympatickou rodinku. Co na ní říkáte vy?

V Hondurasu bych se vdala

Dnes jsem se úplně rozpálila při dělání tortil. A to v obou smyslech. Je tu vedro, přesto jsme dnes rozdělali oheň ve speciálních kamínkách. Uhnětly jsme těsto z kukuřičné mouky a vody, nadělaly kuličky a z těch jsem potom pomocí dřevěného nástroje nedělala tortily. Prostě jsem ty kuličky rozplácla. Nemyslete si, že je to tak snadné. Nesmí se z obou stran zapomenout přiložit fólie (což se mi stalo) a i mačkání musí být dost silné. Když viděly, že mi to jde, říkaly, že tím pádem jsem tady v Hodurasu na vdávání.
Pak se tortily daly na rozpálenou plotnu. A po chvíli se začaly nadouvat. Tak jsme ty náfuky trochu splaskly a když dostaly trochu barvy, holýma rukama je otáčely.
Tady v Hondurasu jsou tortily neodmyslitelná část kuchyně. V podstatě je mají u každého jídla. Někteří mistři těsto rozválí pouhým pohazováním mezi dlaněmi. To jsem zatím neviděla, ale třeba časem i sama ovladnu to umění. Kdo ví.

Today I made tortillas for the first time in my life. It is very hot in here. Still we made fire in special stove. We moulded dough from corn flour and water and after we made balls out of it. Then I pressed these in a tool and made tortillas. It isn't so easy as it sounds. You musn't forget to put on both sides of the ball foil (which I forgot once) and the press it firmly enough. When the women saw me how I nailed it, they told me I could marry someone.
After we put them on the ho stove and when they heaved, we pushed them to be flat agian. If they had golden color, we turned them with bare hands.
Here In Honduras are tortillas undetachable part of the kitchen. They eat it with every meal. Some masters can make tortillas just with bare hand, but I didn't see it yet. But maybe later I will even learn the art of it. Who knows.

Bienvenida!

Letadlo se snášelo tak nízko nad Tegucigalpou, že jsem čekala, kdy někomu škrtneme o střechu. Když jsem přešla skrz kontrolu a dostala turistická víza, hned se mě ujal pán u východu, vzal mi z rukou kufr a já si jen říkala, a jéje. Ale vyklubal se z něj nápomocný chlapík, co dobře věděl, proč to dělá. Dostal dýško.
Markos se mě ujal a vyrazili jsme do ulic plných lidi, elektrických drátů a aut. Taxikář dal můj obr kufr do kufru svého oprýskaného taxíku. Nešlo to zavřít. Nevadí. Jelo se. Cestou se víko kufru klepalo nahoru dolu.
Dojeli jsme k nádherné katedrále, prokličkovali jsme nekolika špinavými uličkami, kde se válely děti a odpadky.
Až jsme dorazili k vysoké zdi na vrchu s ostnatým drátem a s masivními kovovými dveřmi. Můj nový domov.

Beyond fear

Ráno jsem se na letišti zašla podívat do knihkupectví. Překvapilo mě, kolik knih s křesťanskou tématikou jsem tu objevila. Ale k mým dnešním největším objevům patří kniha od Elizabeth Gilbert, která napsla i knihu Jíst meditovat milovat, která se pro mě před mou cestou stala jakýmsi průvodcem a inspirací.
Ale o té teď mluvit nechci. Big Magic je ta publikace kterou jsem dnes nevěřícně vzala do rukou a až s posvátnou úctou prolistovala. Vím o ní už delší dobu, stále jsem váhala zda si ji pořídit do čtečky, aby mě inspirovala k životu, jaký popisuje její podtitul a říkala si, že jestli ji někdy potkám, skočím po ní a nepustim z rukou. Jenže jsem ji tam nechala.
 Uvědomila jsem si, že můj život je už takovým. Není dokonalý, není beze strachu ale navzdory obavám které v sobě mám, jdu za svým povoláním, za svým snem. Nebylo to snadné a nevěřím, že to bude snadné, ale věřím, že to stojí za to. A když má člověk Průvodce, stačí důvěřovat.
Nad Atlantou zatím už pomalu svítá.

In the morning I went to a bookstore. I was surprised how many books with christian topic I found here. But one of my biggest discoveries today was a book of Elizabeth Gilbert who is also the author of Eat Pray Love, which became something like my guide and ispiration before the journey. But I don't want to talk about this one. Big magic is the one I grabbed delightedly from the bookshelf and browsed through. I was wondering already earlier about buying it as a e-book. And I was determined to get it immediately I would see it. To let it insipre me to live life as the subhead of it sais. But I let it in the store.
Because I realized that my life is already like that. It isn't perfect, isn't without fear but despite the doubts I have in myself, I follow my calling, I follow my dream. It wasn't easy and I don't believe it is going to to be easy. But I believe it is worth it. And if one has a Guide, trust is all to do.
Dawn above Atlanta. Beautiful.

Uncharted territory, here I come

 Sedím na letišti v Atlantě, poslouchajíc Soul surfing.
Za mnou 9 hodin letu, přede mnou noc na letišti.
Cestu jsem si krátila vzpomínáním na Island u filmu Of horses and man. Správný drsný islandský snímek, kde nechybí krásná příroda a naturalistické zachycení jejich tamního života. Doporučuji.
Vstup do USA šel jako po másle i přes počáteční stresy. V letadle mě zahltili veganským jídlem (mimochodem nové oznamení WHO, o kterém by se mělo vědět. Omlouvám se předem všem zarytým milovníkům slaninky). Na letišti jsou všichni velmi nápomocní.
Takže zatím Yey!

Sitting at the airport Atlanta and listening to Soul surfing.
Behind me 9 hours flight and one night at the airport ahead.
During the flight I was thinkig of Iceland while watching the movie Of horses and men. A great rough icelandic movie full of mindblowing nature sceneries. It's very naturalistic and I can just recommend it.
Entering the US went smoothly despite the initial stress. On the board they stuffed me with vegan food (btw WHO's new announcement, which should be everyone aware of. Sorry to all bacon lovers.) At the airport is everyone so helpful.
So yey for the trip!

Honduraský indiánek z Čech

Neumím si představit lepší společnost na poslední večer v České republice! S Niky jsme toho už tolik zažily. Během prvního roku na UK Molekulární biologii, tak i na Islandu. Je to parťák do každé situace a moje obr podpora. Nebýt ji, zítra nikam neletím! Dejte mi tu na ni pozor.

I can't imagine better company for my last evening in Czech Republic! We have been through so many things together. During our first year at university and also in Iceland. She is the best partner in crime and my big support. Without her I wouldn't fly tomorrow anywhere!

Zítra odlétáš, Lenko! Uvědom si to.

Stále mi nedochází, že zítra odlétám. Prostě ne.

Ale jsem moc vděčná za všechny přátele a rodinu, kterým to nejen dochází a není jim to lhostejné. Tenhle týden byl neskutečně krásný, stále se vídat s někým a dostávat tolik rad, povzbuzení, objetí a dárků. Jsem za to všechno moc vděčná. 

Budu ráda, když tenhle blog budu psát nejen pro sebe jako deník, ale i pro vás. Takže za každý váš komentář, reakci budu šťastná. 

I just still do not get that I am leaving tomorrow. Simply not.

But I am very grateful for all my friends and family who do not just get it, but they actually care about it, This week was so beautiful, every day to meet someone and get so many advices, encouragement, hugs and gifts. Here are pictures of some of the little gifts. I am so grateful for all of that.

I will be glad if I will write this blog not just for myself as a diary, but also for you. So I will be happy for very comment and reaction.

Liberec, Mustangs a podzimní barvy!

Před odjezdem jsem v sobotu stihla ještě poslední zápas amerického fotbalu v sezóně. V Liberci mají hřiště na nádherném místě a podzimní barvy hře dodaly skvělou atmosféru. Bárt s číslem 46 (můj bratr) hraje za Mustags (červené) a proti nim Titáni. Bohužel to dopadlo 32:21 pro Titány. Ale i tak, GO, MUSTANGS!

On saturday I was lucky to see the last play of american football in season. There is a field on such a beautiful place in Liberec and the autumnal colors gave it a nice atmosphere. My brother Bárt (number 46) plays for Mustangs (red team) and  adversary were Titans. Unfortunately the score ended 32:21 for Titans. Even so, GO, MUSTANGS!

Loučení

Moje neskutečně skvělá třída. Krása mít možnost se s vámi před odletem vidět a strávit s vámi parádní večer. A dokonce i Evžen dorazil!

A samozřejmě jsme zapili i naše druhé třídní dítě. Josífka Vošahlíka! Ať se mu na světě dobře vede a ať mu Bůh žehná. 

Tegucigalpa

Hlavní město Hondurasu a místo, kde se za pouhý týden budu procházet.
Na osm měsíců se přesouvám do El Arca de Honduras, kde na mě, doufám, čeká přátelské prostředí a milí lidé.
Kdo by se chtěl podívat na více fotek z Honurasu, moc doporučuji Eduardo Moradela, který je fotografem a hrdým občanem Hondurasu.