Moje dáma ze Suyapy

Otec Rejinaldo, Virgen de Suyapa a ja.

Neměla jsem tušení, že budu mít za "sousedku" patronku Hondurasu, také známou jako Virgen de Suyapa nebo Nuestra Señora de Suyapa.Bydlí hned za rohem v malém kostelíku, který pro ni postavili po prvním zázračném uzdravení, které se událo v 18. století. Dnes tu pro ni stojí obrovská bazilika.Ale hezky po pořádku.Jedná se o malou sošku z cedru, která ztvárňuje Pannu Marii. O jejím nalezení je mnoho historek, ale ta nejpřijímanější verze je, že rolník jménem Alejandro Colindres spolu s jeho synem objevili sošku, když se vraceli po práci na kukuřičném poli na hoře Piliguín na severovýchodě Tegucigalpy. Během návratu se setmělo a tak se  rozhodli přespat pod širým nebem. Jenže Alejandrovi se nespalo dobře a něco ho tlačilo do boku. Došlo mu, že na něčem leží. Popadl to a mrštil to stranou. Jenže když se opět uložil ke spánku, bodalo ho to znovu. Opět to vzal a hodil jak daleko jen svedl. Když se mu předmět napotřetí zabodl do zad, rozhodl se ho uschovat. Následujícího rána zjistil, že ulehl na maličkou sošku Panny Marie, kterou poté doma vložil do rodinného oltáře. Toto se údajně přihodilo v únoru roku 1747.Až roku 1768 se sošce připsal její první zázrak, zázračné uzdravení velkostatkáře, a začala budit zájem lidí.

Bazilika během výročí nalezní sosky Panny Marie.

Dnes se na výročí jejího naležení - 3. února - pořádají veliké oslavy, poutě s atrakcemi, ohromné trhy, poutě lidí přijíždějících z celého Hondurasu a prý až z celé střední Ameriky. Byla jsem ohromená. Lidi, kteří tu měli stánky se vším možným - od růženců, sošek, obrazů, oblečení, řemeslných výrobků, přes spousty smaženého jídla až po nádobí - v noci spali  na matracích na ulici, v křoví a na trávě okolo baziliky. A byli to i rodiny s malými dětmi i starými lidmi. A to tady v noci bývá zima.

Nebylo tu pořádně k hnutí, okolo baziliky se hemžily davy lidí a já neměla sebemenší chuť riskovat, že mě okradou, tak se omlouvám, ale fotky nemám.

Na to, že má pouhých 6,5 cm jí (sošce) lidi vzdávají velikou úctu za její přímluvy a chovají k ní city jako k vlastní matce. Byla jsem tím zprvu trochu šokovaná, pak jsem byla pobavená, když mi kamarád říkal, ať pro ni něco napíšu a nosím jí kytky a kamarádka mě povzbuzovala, abych si s ní vybudovala vztah.

Jenže po shlédnutí filmu Mary's land jsem si řekla, že kašlu na to, co je rozumný nebo směšný. A začala jsem více prosit o přímluvy Panny Marie. Modlit se téměř denně růženec. Budovat si s ní vztah. A cítím v sobě mnohem větší mír. Kdo prosí, tomu bude dáno, jak je psáno v Bibli. (Mar 11; 24) A já od Boha dostávám denně mraky požehnání.

Virgen de Suyapa

Každodenní nevšední život.

Litunka pozorující sousedovic oslavu narozenin.
Sníc a té své.
31. 5. slavíme.

Je pravdou, že na blog jsem doposud převážně publikovala to "mimořádné" - výlety, oslavy, zajímavosti Hondurasu, - ale to klíčové, co tu zažívám každodenně se mi nějak opomnělo. A přitom to je oč tu běží, to je to, co člověka rozvíjí, otevírá a pomáhá růst v lásce a službě druhým.
Každodenní život - vstávání, koupání druhých, společné snídání, pracování v dílnách, sdílení, uklízení - s lidmi s postižením.

Společné foto při západu slunce.
Darwin, Lita, Čajíto a Mina.

Myslím, že jsem to vynechávala z důvodu nejasné představy toho, co o tom tak napsat. Těžko vystihnu maličkosti, které se mě tu dotýkají v chování speciálních lidí. Je třeba to zažít.
Člověk se musí obrnit trpělivostí, hlavně  když Darwin už posté opakuje, že v pondělí pojede žlutým busem do školy Juana Leclerc ve žlutém triku a že k obědu do krabičky chce fazole. Nebo když mi Mina se slzami na krajíčku říká, že jí trápím a to jen proto, že dělám k obědu šťávu z melounu a ne z maracuji.

Naštěstí šťáva z tamarindu je pro ně radostí.
Protože se zapojí do loupání slupky plodů.

Ale je to obr požehnání. Někdy se musím hodně soustředit, abych porozuměla Litiným skřekům, které po chvíli začnou dávat smysl nebo se naprosto oprostila od toho, co je "krásné" a s chutí a nadšením poslouchala, jak Čjíto mlátí do kytary a "zpívá" pe-pe-pe-pe-pe aúúúú.

Čajíto se svou milovanou kytarou.

Jak já jsem byla na začátku z mnoha věcí šokovaná a překvapená. V Čechách jsem mnoho času v blízkosti lidí s postižením netrávila a myslím, že mi čas s nimi bude chybět. Občas mi přijde, že jsou mnohem lidštější se svým neskrýváním svých omezení a nedostatků, a i přesto tak velikou chutí pomáhat, zapojit se a sdílet s druhými.

Litunka se západem slunce.
Přestože je na vozíčku, po domě "chodí" sama.
V sedě se pomocí nohou sama pošupuje, kam se jí zachce.

Jako třeba dnes - musela jsem se smát - když mě Čjíto pozorovala, jak nosím do koupelny kýble vody. Hned měla chuť mi pomoct. Došourala se k jednomu z kýblů. A vší silou se ho pokusila zvednout. Hladina se zhoupla ze strany na stranu, ale to bylo vše, co její úsilí způsobilo. Nijak se tím "neúspěchem" netrápila, za pokus to stálo.
Tak přeji sobě i vám, abychom zkoušeli pomáhat, sdílet, žít a neztráceli naději.

Čjíto, na první pohled působí naštvaně a nepřívětivě.
Ale ve skutečnosti je to objímající a pusy rozdávající zlatíčko.

Tohle není selfie, nýbrž Darwinova nejpovedenější fotografie Lity a mně.

peRICO!

Héctor a perikouši.

Héctor dnes přinesl dar z trhu. Dva maličké papoušky, kteří prozatím jen hvízdají, než se naučí mluvit na způsob lidí s postižením, kteří žijí v domu Isabel. Snad vnesou do domu život a radost. Marcia se nad nimi nestačila rozplývat. Má pravdu, jsou rozkošní.
Tihle drobečci jsou tu hodně běžní, poletují tu i ve městě. Říká se jim periko a dovedou se naučit říkat různá slova. Údajně, tak snad se jejich prvních slov dočkám, než se za pět týdnů budu vracet do České republiky.

Obnovte se.

Král David oblečen do své róby.

Každoročně komunita pořádá celo komunitní duchovní obnovu, která proběhla v tomto týdnu. Těšila jsem se, že se vytrhneme se všední rutiny a nabereme nové síly. A že budeme meditovat, rozjímat a hodně číst. To první se vyplnilo a to druhé už ne tak docela, ale byla jsem příjemně překvapená, když jsme hned první dopoledne po tématu činů milosrdenství měli jednoho ze skupinky obléknout do novinového papíru. David se rázem stal králem Davidem a vyhrál soutěž o nejlepší oblek.

Arely, gejša. 

A odpoledne jsem rozbírali jeden příběh, který s použitím hodně velké fantazie lze vyčíst z tohoto obrázku:

Příběh o krávě

Kdo by si to snad z našeho skvělého výtvoru nemohl vyvodit, ve zkratce. Mistr se jednoho dne rozhodl dát svému učni lekci. Vydali se do nejchudší čtvrti a nocleh dostali v nejbídnější chatrči, kde bydlela osmičlenná rodina s vyhublou krávou, která byla jejich jediný zdrojem obživy, mléka, které jim dávala. Jenže brzy ráno mistr vstal a aniž by rodina cokoliv tušila, zabil jejich vyhublou krávu, kterou jim někteří chudší sousedé tolik záviděli. Učeň vůbec nechápal, proč se mistr rozhodl totálně zruinovat už i beztak trpící rodinu.
Rok na to se rozhodli navštívit opět onu rodinu, ale už nenašli rozpadající se chatrč nýbrž dům s poli a svědectví rodiny, která mistrovi krávu vůbec nezazlívala. Po ztrátě jejich milované kravičky se rozhodli, aby nezahynuli hladem, začít sázet semínka, ze kterých pak sklízeli zeleninu a fazole, kukuřici. Úroda se rozrůstala, tak prodávali sousedům a později i na trhu. A tak se ze ztráty krávy a spokojeností s "celkem dobrým přežíváním" proměnilo v úsilí tvořit něco nové a růst.

Marta Lila

Následující den nás čekali přednášky o podobenství o marnotratném synu (Luk 15;11-32) a samaritánovi od Martalily.

Gerson se šťastným Moisesem a nabručená Esperanzita.

Oslavili jsme narozeniny Moisese, který měl obrovskou radost. Narozeniny jsou v komunitě obr důležité snad pro každého človíčka s postižením. Esparanzita se na ty svoje denně ptá a diktuje, co všechno by si přála. A neznám lepší fintu, jak ji přimět k věcem, do kterých se jí nechce, než větou: "Pro tvoje narozeniny!" (Akorát je třeba dbát na velmi nadšený tón). A je vidět, že když se nejedná o oslavu jejích narozenin, je akorát nabručená, že se ještě pořád neslaví ty její. Aj, Esperanzita, srpen už se blíží...

Padre Rejinaldo, Karen a já u svatého přijímání.

Poslední den jsme zakončili mší, kterou nám celebroval padre Rejinaldo. Skvělý, skvělý člověk.
Obnovená se cítím, ale na Minu, která celé odpoledne poté povídala o tom, jak už se nikdy nebude hádat, že se kvůli tomu Ježíš naštve a je smutný, že se mu nelíbí, když se ksichtí jako ropucha a že už s hádkami nadobro končí. Aj, Mina, uvidíme, jak dlouho jí to vydrží.

Na vesnici co by kamenem dohodil.

Odpolední odpočinek v hamace

Není tomu ani týden, kdy jsem naskládala všechny své věci do svého obr kufru a přestěhovala se z domu Isabel do o 400 metrů vzdáleného domu Nazareth. 

Bylo to jako přestěhovat se z velkoměsta na vesnici. Oproti holému, betonovému prostředí mého bývalého domova, dům Nazaterh mě přijal svou útulností svých dřevěných a zděných stěn, které zvenku lemuje zahrada s banánovými a kokosovými palmami, pomerančovníkem a aloe verou. Za domem vás ohromí nádherné západy slunce nad kostelíkem a bazilikou. A co mě moc těší, je hamaka, ve které si dopřávám odpolední odpočinky s knihou. 

Dům Nazareth

Krásné květiny všude kolem!

Bydlím tu s 5 lidmi s postižením. Litou, Minou, Marií (Čajíto), Raulem a Darwinem a s dvěma asistenty, Mirian a Marcosem. Přese všechen smutek z loučení se s obyvateli z domu Isabel jsem se velmi rychle zabydlela ve svém novém domově. A taky tu máme Áčí - fenku, co mě nepřestává překvapovat. Třeba to, že spolu baštíme mango - ona slupku, já ten zbytek. Taky tu máme kapličku, která je skvělým místem pro meditaci, rozjímání a osobní modlitbu. Nebo každo čtvrteční společnou komunitní modlitbu. 

Áčí, mangožrout.

Kaplička.

Marcos, můj skěéélý kamarád a spolubojovník.

Sice tu neteče voda, člověk si musí nosit vodu v kýblech, koupat se ve studené vodě, ale i to tomu dodává pocit vesnic, který umocňují ranní kokrhání kohoutů a nesmírně milí sousedé, co večeří usazení před svým vchodem.

Sousedovic rodinka.

Už mi pomalu končí pobyt v Hondurasu, zemi, která mi neskutečně rozšířila obzory a srdce. Osm měsíců utíká jako voda a tak se snažím prožívat ty poslední dva měsíce pořádně naplno. 

Trošku kýč, ale těším se na ty další!