Plavu v tom!

Netknutá hladina ve Villa Olimpica

Občas ještě stále nerozumím, když se na schůzích o něčem diskutuje, takže mi ledascos unikne. Třeba to, že dneškem se nám prázdniny ještě nekončí a dílny ještě necháme chvíli prázdné. Takže můj měsíc plavání ještě chvíli potrvá. Už jsem zmínila, že běhám téměř každé ráno na běžecké dráze kousek od našeho domu. On je to vlastně celý komplex, jmenuje se Villa Olimpica. Najdete tu bazén, hřiště na basketbal, tenis, fotbal, posilovny. Co vás jen napadne. Takže jsem se zapsala na měsíc plavání. Během prosince jsem odpočítávala dny, kdy nastane to ráno, kdy se vrhnu do vody, ale to těšení se mi nevyplácí. Až tak úžasné to nebylo. V pět ráno je tu chladnu a věřte, že po čem v polospánku toužíte, opravdu není ledová voda plaveckého bazénu. Ale čím více tam chodím, tím více si užívám naprostý klid a prázdný bazén, klidnou hladinu a společnost trenérů, kteří jsou tu jen pro mě. Pak se rozední a já naprosto probuzená a svěží můžu začít další z dní v komunitě, kde taky občas stále plavu. V jazyce, zvyklostech a moři práce, která se nikdy nedokončí. Ale v čem mě nejvíce baví plavat je obrovská láska mých „speciálních“ přátel. Objetí, zamilované pohledy, škádlení, lochtání, darované květiny, pusinky, když mě pohladí nebo se navzájem konejšíme, když je nám smutno.

„V Arše asistenti nejsou v první řadě od toho, aby dělali věci pro osoby s mentálním postižením, ale spíše proto, aby se stali jejich přáteli, jejich bratry a sestrami.“ – Jean Vanier (zakladatel L’Arche, citace z knihy „En l corazón del Arca“

Jo, je paráda plavat pod palmami.

A když doplavu, Marcos doběhá a Sergio hodí svůj poslední koš na basketbalovém hřišti, dáme selfie a jdeme domů.

Třikrát týdně piscina olimpica!

Héctorův zamilovaný pohled, když mě utěšuje v mých smutcích.

A Jonnýsek z druhé strany mě hladí po vlasech a utěšuje též.