Chlapci. A jedna dívka.

Můj malý učeň.

Tenhle příspěvek bude o něco delší, tak se hezky usaďte. Dnes jsem tu prožila perfektní den. Tak plný zážitků radosti, perfektního načasování boží milosti.

Ráno bylo chladno a ani nevíte, jak se mi nechtělo z postele a po včerejší oslavě se mi sotva chtělo vstávat. Ale Héctor už natěšený ráno v šest stával, že jdeme běhat na stadion. Byl to první den, kdy jsme si se Sergiem řekli, že ho vezmeme s sebou. Ale toho, že jsem zůstala v posteli a nechala kluky běžet, jsem vůbec nelitovala a po včerejším ponocování bylo skvělé přispat si. Neděli jsem měla volno, takže jsem neměla žádné povinnosti. Vstala jsem v osm, dala si horkou sprchu, což v tomhle podzimním počasí úžasně zahřeje, posnídala jsem vynikající ananas, poslechla si chvály a četla si. Knihu, kterou mi doporučil zdejší kněz při mé v životě první zpovědi ve španělštině. Jmenuje se „Imitación de Cristo“ od Tomase de Kempis. Vlastně jsem ji spíš začala luštit s pomocí slovníku. Ale vypadá slibně.

Nauč nás to!

Ve stínu vysvětluji, jak správně dělat uzlíky.

Naše perfektní konstrukce s hřebíky na uchycení náramků.
(zleva chlapci: Bryan, Tony, Ricardo, Andres)

Už-už jsem si chtěla pustit film, ale cítila jsem, že strávit volný den zavřená doma sama by vyústilo akorát v lamentování, že mi dny protékají mezi prsty. Takže jsem sama vyrazila do ulic. Až cestou mě napadlo navštívit mé kamarádky Eriku a Danielu. Jak jsem je poznala, je taky zajímavý příběh, jednou vám ho povím. U stánku posedávala Erica a její nevlastní babička, prodávaly yucu a horchatu. Tak jsem si přisedla a začala vyrábět náramek přátelství a dala se do řeči s Ericou, která je prostě sluníčko. Upletla mi cop a během toho dorazil Sergio. To bylo milé překvapení, protože jsem nikomu neřekla, kam jdu, ale on už zná moje zvyklosti natolik, že věděl, kde mě hledat. A jak jsme tam tak posedávali, přišel starý pán s kovbojským kloboukem a  bednou prvních zralých mang. Ňami, konečně začíná jejich sezóna! Po chvíli zase přiběhli tři malí kluci. A začali se motat kolem a koukat, co to s těmi barevnými provázky dělám. Tihle rošťáci byli pěkně zvědaví, upovídaní a neustále v pohybu. A zvědavci mě hned prosili, ať je taky naučím vyrábět náramky. Tak jsem řekla, že ano, oni na to, že se hned vrátí, hodili si kusy dřeva na ramena a odběhli. Mně se díky nim zastesklo po mých skautících v Praze, které jsem učívala nové věci a zaradovala se, že i tady je možnost trávit čas s dětmi. Jak přiběhli, rozdala jsem jim nitě a začali jsme spolu se Sergiem vysvětlovat, jak na to. Byli do toho celí žhaví a ani jsme jim to nedovysvětlili a už nám to brali z ruky, že oni sami. Byli moc šikovní. Ti první se jmenovali Bryan, Tony a Ricardo. Jenže pak začali přicházet další a další a prosili, ať jim taky ukážeme, jak se tvoří takový náramek přátelství. Měli jsme obecenstvo, paní co si chtěla jeden koupit, chlápky, co hlídali auta. Sergio vymyslel systém, jak upevnit náramky, abychom je nemuseli držet a tak se naše skupinka proměnila v mini manufakturu, dokud nepřišel stařeček, co nám nasupeně zakázal používat jeho dřevěnou konstrukci. Všichni říkali, že je to starý blázen, ale mi se jím nenechali rozhodit a dál učili nové a nové děti, už bez konstrukce. Všechno to byli kluci, až na malou July. Během těch 4 hodin našeho spontánního workshopu jsme se osvěžili horchatou, což je mandlový nápoj, moc dobrý! A nakonec si za odměnu dali yucu. Tak se mi tímhle zážitkem splnil můj sen, jít do ulic a trávit s lidmi zde žijícími čas. A o kolik lepší bylo, že to byli děti. Děti, které jsou tak otevřené učit se nové věci, stačí je navnadit, povzbudit, mít s nimi trpělivost a přijímat je, aby pocítili, že oni jsou schopní, přestože mi mnozí z nich ze začátku říkali, jak to nedovedou. Byl to pro mě tak radostný a hluboký zážitek. A k tomu jsem jim během toho mohla ukázat různé drobnosti, jako naučit se spolupracovat, nesoupeřit mezi sebou, když něco chtějí,poprosit, jak správně podat druhému nůžky, aby mu neublížili, že odpadky patří do koše a „hej, vy!“ není to správné oslovení. Měla jsem naprostý feeling skautské schůzky. A během toho všeho mi bohužel nezbyl čas příliš fotit, ale jsem ráda i za to málo, co mám.

Jonny mě rád tahá za nos. 

A lochtání je naše společná zábava

Poté jsem doma strávila čas s Acogidos skládáním prádla, což je v jejich společnosti zábava. Jak se směji mým laciným vtipům, když se ptám Jonnyho, jestli ta halenka je jeho, nebo když si zkouším jeho trenýrky, že mi padnou a tím pádem musí být moje. Jim se člověk zavděčí tak málem. A pak jsme před večeří poseděli na pohovce a s Jonnym se škádlili, lochtali a smáli se. On je tak srandovní človíček.

Bazilika de Suyapa.

Na večeři jsem nezůstala, protože jsem spěchala na mši do baziliky, kde jsme cestou viděli neuvěřitelně nádherný západ slunce nad Tegucigalpou. Tak neopakovatelné a krásné, jako dnešní den. Tak pomíjivé a často přehlížené maličkosti, které ve mně budí velikou radost a pokoj. Musela jsem se smát, protože dnešní den jsem se cítila tak šťastná a v tuhle chvíli po boku Sergia jsem jen vzdávala díky Bohu, jak krásně ten den nachystal. Mše v bazilice je vždy překrásná a potkala jsem i Marcose. A den jsme zakončili procházkou po pouti, která v těchto dnech naplnila náměstíčko.

Já jen nechápu, jak je možné, že mohu prožívat každý den tolik milosti. Že i moje nejmenší přání mohou být vyslyšena způsobem, o kterém se mi ani nesnilo.

Verš na dnešní den:

„Toto vám píšu, moji drazí, abyste nehřešili. Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen naše, ale i za celý svět“ (1Jan 2;1-2)

Co mě zaujalo je, že při přepisování jsem už-už chtěla napsat ‚u Boha‘, ale pak si uvědomila, že tam stojí ‚u Otce‘. A to mě moc potěšilo. Náš Otec je totiž velmi láskyplný a milosrdný. Amen.