Ojojona

Se Sergiem v ulicích Ojojony

Už je tomu týden, co jsem se opět vypravila objevovat krásy Hondurasu. Tentokrát jsme ‚školním autobusem‘ vyrazili směrem na jih od Tegucigalpy do místa jménem Ojojona. Patří mezi jejich národní dědictví. Více si o tomto překrásném místě můžete přečíst tady. Takže není divu, že na každém rohu obchůdek se suvenýry. Cestou jsme se v autobuse seznámili se sborem, který měl v místním kostele doprovázet dopolední mši. Načasování bylo perfektní, protože se začala právě, když jsme dorazili. Byla krásná a doprovodný zpěv velkolepý, což je vzácnou výjimkou, většinou dělá doprovod falešně zpívající chlápek s rozladěnou kytarou (dobře, to se stalo akorát poslední neděli).

Taky se mi v Ojojoně splnil jeden z mých honduraských snů – projet se na koni. Koní na výběr bylo mnoho a ze začátku jsem váhala, ale když mě klučina upozornil na siluetu ptáka na krku jednoho z koníků, volba byla naprosto jasná. Křídla a volnost ptáků mě tolik fascinuje. Celou dobu jsem se pak na zádech koně culila jako malá holka. Pak jsme se vypravili navštívit se Sergiem jeho přátele. Byla to celkem štreka, tak jsme se stopli mototaxi a byli tam coby dup. Moc se mi tu líbí rostliny, kaktusy, palmy, sukulenty, a stromy s rozložitými korunami. Jeli jsme po hliněné kamenité cestě a nechápala, jak to tak malá kolečka mototaxíku můžou zvládat. Sergiovi přátelé nás uvítali s otevřenou náručí (a to jsme přijeli bez ohlášení), nabízeli jídlo, rozložili hamaku a my se jen omluvili, že máme naspěch, bohužel. Upřímně, ta hamaka vypadala velice lákavě, ale můj den volna se končil ve čtyři, tak nebylo zbytí a vyrazili na cestu zpět. Cestou jsme nakoukli k dalším přátelům, kde mně učarovalo tohle štěňátko.

Nechápu jak je to možné, ale na minutu přesně se nám podařilo dorazit domů. Matotaxíkem, ‚školním autobusem‘ a taxíkem. Tady to má holt všechno pod palcem Bůh. A jak krásně se mi tu díky tomu žije. 

Kostelík ve středu krásného náměstí

Souvenir shop

Kůň! Se siluetou ptáka na krku!

Slunce pražilo a ulicemi kráčeli chlápci se sombréry.

Sergio

Šťastná jako blecha.

Během jízdy nebylo snadné fotit selfie, ale Sergio je šikula.

Další kostelík

Výhled na 34km vzdálenou Tegucigalpu.

U Sergiových přátel na zahradě.

Pejsek, co mě naprosto okouzlil.

Kaktusy, juhů, konečně jsem je potkala.