Takhle jsem si narozeniny nepředstavovala...

Honduraské sandálky v půl šesté ráno.

Ráno oblíknu běžecký úbor, spolu s Markosem a Sergiem dojdeme na běžeckou dráhu, já uběhnu 21 koleček, za každý jeden rok svého života jedno. Pak si dám řádnou sprchu a umyji si po týdnu vlasy. Upletu si cop, oblíknu si šaty a budu celý den hezká, lidi mě budou obletovat, zaskypuju s rodinou a přáteli, nakonec dne mi v komunitě udělají překvápkovou oslavu. Místo dortu budu mít hromadu ovoce a budu šťastná jako blecha.

Lívance!

Tak přesně takhle to nebylo. Moje výročí narozenin dopadlo úplně jinak, než mi moje malá hlavička dovedla vymyslet. Ráno jsem první gratulaci dostala už v pět ráno, kdy mi Pichicho popřál, zazpíval, donesl snídani, růže a krásné honduraské sandálky navrch. Pak jsem svým Acogidos (lidem s postižením, se kterými žiji) nachystala lívance, protože pro ně narozeniny = lívance. Já jsem si udělala veganskou verzi a byla jsem překvapená, jak krásné srdce se na té poslední vytvořilo. A druhá strana - co vám ten flek připomíná? Napište do komentářů. Jsem zvědavá.

Veganský lívanec se srdcem <3

Co vidíš?

Ráno jsme měli společnou modlitbu, kde se sešla celá komunita, a zazpívali mi. A od každého jsem, v tento mezinárodní den objetí, dostala jedno.

Cestou z modlitby.

Jsem tu sice už téměř tři měsíce, ale ještě se mi nestalo, že bych zůstala v domě sama s Acogidos a musela obstarat celou domácnost sama. Ora et labora, říkala jsem si celé dopoledne během zametání, vytírání, utírání, vaření, smažení, uklízení, mytí nádobí, vyhazování, přebalování plenek a praní. Bylo to náročné, ale naplňující. Během toho dorazila Carmen, donesla další růže a přáníčko. Během odpoledního klidu jsem se vytratila popovídat si s rodiči a přečíst si tolik krásných mailů, přání milých vzkazů, kterými přetékal facebook i mailová schránka. Děkuji za každou gratulaci, za to, že jste si na mě v den výročí mých narozenin vzpomněli. Jsem vděčná za tolik krásných přátel!

Nakonec jsme se večer daly s Marií do výroby pizzy. Poprvé v životě jsem se o ni pokusila a dopadlo to skvěle!

Moje veganská verze pizzy.

Pizza dle receptu Marie.

A přiznám se, byla jsem během večera smutná, že celý den nešel dle mých představ, že jsem se cítila sama, a prázdná. Ale během modlitby jsem si uvědomila, co všechno jsem dnes mohla prožít, s kolika lidmi mluvila, kolik dobrot jedla a celá jsem se naplnila vděčností za všechny dary dneška.

Večer jsem místo fiesty dostala veliké hromadné objetí od Acogidos, kterému se nic nevyrovná.

Obklopená mými miláčky. A  velmi spokojená.

Večer mi ještě zavolal Armando, který mi připomněl, jak moc je Bůh milosrdný a já mu jen přitakávala. Díky, díky za dnešní den.

Mimochodem, 21 je moje oblíbené číslo, takže očekávám, že nacházející rok mého života bude ten doposud nejlepší. Ale kdo ví, jak to bude. Však víte...

Chlapci. A jedna dívka.

Můj malý učeň.

Tenhle příspěvek bude o něco delší, tak se hezky usaďte. Dnes jsem tu prožila perfektní den. Tak plný zážitků radosti, perfektního načasování boží milosti.

Ráno bylo chladno a ani nevíte, jak se mi nechtělo z postele a po včerejší oslavě se mi sotva chtělo vstávat. Ale Héctor už natěšený ráno v šest stával, že jdeme běhat na stadion. Byl to první den, kdy jsme si se Sergiem řekli, že ho vezmeme s sebou. Ale toho, že jsem zůstala v posteli a nechala kluky běžet, jsem vůbec nelitovala a po včerejším ponocování bylo skvělé přispat si. Neděli jsem měla volno, takže jsem neměla žádné povinnosti. Vstala jsem v osm, dala si horkou sprchu, což v tomhle podzimním počasí úžasně zahřeje, posnídala jsem vynikající ananas, poslechla si chvály a četla si. Knihu, kterou mi doporučil zdejší kněz při mé v životě první zpovědi ve španělštině. Jmenuje se „Imitación de Cristo“ od Tomase de Kempis. Vlastně jsem ji spíš začala luštit s pomocí slovníku. Ale vypadá slibně.

Nauč nás to!

Ve stínu vysvětluji, jak správně dělat uzlíky.

Naše perfektní konstrukce s hřebíky na uchycení náramků.
(zleva chlapci: Bryan, Tony, Ricardo, Andres)

Už-už jsem si chtěla pustit film, ale cítila jsem, že strávit volný den zavřená doma sama by vyústilo akorát v lamentování, že mi dny protékají mezi prsty. Takže jsem sama vyrazila do ulic. Až cestou mě napadlo navštívit mé kamarádky Eriku a Danielu. Jak jsem je poznala, je taky zajímavý příběh, jednou vám ho povím. U stánku posedávala Erica a její nevlastní babička, prodávaly yucu a horchatu. Tak jsem si přisedla a začala vyrábět náramek přátelství a dala se do řeči s Ericou, která je prostě sluníčko. Upletla mi cop a během toho dorazil Sergio. To bylo milé překvapení, protože jsem nikomu neřekla, kam jdu, ale on už zná moje zvyklosti natolik, že věděl, kde mě hledat. A jak jsme tam tak posedávali, přišel starý pán s kovbojským kloboukem a  bednou prvních zralých mang. Ňami, konečně začíná jejich sezóna! Po chvíli zase přiběhli tři malí kluci. A začali se motat kolem a koukat, co to s těmi barevnými provázky dělám. Tihle rošťáci byli pěkně zvědaví, upovídaní a neustále v pohybu. A zvědavci mě hned prosili, ať je taky naučím vyrábět náramky. Tak jsem řekla, že ano, oni na to, že se hned vrátí, hodili si kusy dřeva na ramena a odběhli. Mně se díky nim zastesklo po mých skautících v Praze, které jsem učívala nové věci a zaradovala se, že i tady je možnost trávit čas s dětmi. Jak přiběhli, rozdala jsem jim nitě a začali jsme spolu se Sergiem vysvětlovat, jak na to. Byli do toho celí žhaví a ani jsme jim to nedovysvětlili a už nám to brali z ruky, že oni sami. Byli moc šikovní. Ti první se jmenovali Bryan, Tony a Ricardo. Jenže pak začali přicházet další a další a prosili, ať jim taky ukážeme, jak se tvoří takový náramek přátelství. Měli jsme obecenstvo, paní co si chtěla jeden koupit, chlápky, co hlídali auta. Sergio vymyslel systém, jak upevnit náramky, abychom je nemuseli držet a tak se naše skupinka proměnila v mini manufakturu, dokud nepřišel stařeček, co nám nasupeně zakázal používat jeho dřevěnou konstrukci. Všichni říkali, že je to starý blázen, ale mi se jím nenechali rozhodit a dál učili nové a nové děti, už bez konstrukce. Všechno to byli kluci, až na malou July. Během těch 4 hodin našeho spontánního workshopu jsme se osvěžili horchatou, což je mandlový nápoj, moc dobrý! A nakonec si za odměnu dali yucu. Tak se mi tímhle zážitkem splnil můj sen, jít do ulic a trávit s lidmi zde žijícími čas. A o kolik lepší bylo, že to byli děti. Děti, které jsou tak otevřené učit se nové věci, stačí je navnadit, povzbudit, mít s nimi trpělivost a přijímat je, aby pocítili, že oni jsou schopní, přestože mi mnozí z nich ze začátku říkali, jak to nedovedou. Byl to pro mě tak radostný a hluboký zážitek. A k tomu jsem jim během toho mohla ukázat různé drobnosti, jako naučit se spolupracovat, nesoupeřit mezi sebou, když něco chtějí,poprosit, jak správně podat druhému nůžky, aby mu neublížili, že odpadky patří do koše a „hej, vy!“ není to správné oslovení. Měla jsem naprostý feeling skautské schůzky. A během toho všeho mi bohužel nezbyl čas příliš fotit, ale jsem ráda i za to málo, co mám.

Jonny mě rád tahá za nos. 

A lochtání je naše společná zábava

Poté jsem doma strávila čas s Acogidos skládáním prádla, což je v jejich společnosti zábava. Jak se směji mým laciným vtipům, když se ptám Jonnyho, jestli ta halenka je jeho, nebo když si zkouším jeho trenýrky, že mi padnou a tím pádem musí být moje. Jim se člověk zavděčí tak málem. A pak jsme před večeří poseděli na pohovce a s Jonnym se škádlili, lochtali a smáli se. On je tak srandovní človíček.

Bazilika de Suyapa.

Na večeři jsem nezůstala, protože jsem spěchala na mši do baziliky, kde jsme cestou viděli neuvěřitelně nádherný západ slunce nad Tegucigalpou. Tak neopakovatelné a krásné, jako dnešní den. Tak pomíjivé a často přehlížené maličkosti, které ve mně budí velikou radost a pokoj. Musela jsem se smát, protože dnešní den jsem se cítila tak šťastná a v tuhle chvíli po boku Sergia jsem jen vzdávala díky Bohu, jak krásně ten den nachystal. Mše v bazilice je vždy překrásná a potkala jsem i Marcose. A den jsme zakončili procházkou po pouti, která v těchto dnech naplnila náměstíčko.

Já jen nechápu, jak je možné, že mohu prožívat každý den tolik milosti. Že i moje nejmenší přání mohou být vyslyšena způsobem, o kterém se mi ani nesnilo.

Verš na dnešní den:

„Toto vám píšu, moji drazí, abyste nehřešili. Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen naše, ale i za celý svět“ (1Jan 2;1-2)

Co mě zaujalo je, že při přepisování jsem už-už chtěla napsat ‚u Boha‘, ale pak si uvědomila, že tam stojí ‚u Otce‘. A to mě moc potěšilo. Náš Otec je totiž velmi láskyplný a milosrdný. Amen.

Víla Amálka

Amália ve svém stánku před kostelem.

V pondělí jsem opět zakusila neskutečnou pohostinnost místních lidí. Marcia, jedna z Acogidos v kolečkovém křesle, má všude kamarády a známé, takže když jsem s ní jednou přecházela náměstí kvůli nákupu ovoce, musely jsme se stavit pozdravit Amálii. Usměvavá ženská, co už má vnoučata, která kolíbá na klíně mezi tím, co smaží, vaří ve svém stánku s honduraskými specialitami. Věnovali jsme si navzájem ovoce, poznala jsem její vnučku Moniku, ukázala mi, že mandarinky se tu jí se solí a s Marcií si povídaly a povídaly, až mi bylo zatěžko je odtrhnout.

Tuto neděli po mši jsme opět míjeli stánek, vřele na nás mávala a hned říkala, jak nás zítra zve na večeři, všechny. Já na to, že je nás celkem osmnáct a ona jen vehementně přikyvovala, že všechny. Že nám nachystá pupůsy, což je honduraská specialita z kukuřičné mouky. Jsou to placičky plněné sýrem, masem nebo fazolemi. Acogidos, jak slyšeli, že zítra večeříme pususy, celý večer nemluvili o ničem jiném a nepochybuji o tom, že Héctorovi, našemu největšímu jedlíkovi, se o nich i zdálo.

Takže jsme dnes nastrojení dorazili s celým osazenstvem, posadili se k plastovým stolečkům a Amália se dala do uplácávání pupůs pro nás. Já dostala smaženou yuku. Byla to vážně hostina, každý si přidal, kolikrát jen chtěl, k pití jsme dostali domácí limonády a ještě jsem poznala další milé nové tváře. Moc se mi to líbilo, natisíckrát jsme jim poděkovali, pomohli poklidit stánek, jak se stmívalo a Jonny s Héctorem naše hostitele pořádně poobjímali.

Bůh ať požehná můj obchod - jak říká zástěra Amálky.

Tenhle zážitek mě zase osvěžil, ukázal mi, jak štědří tu lidé jsou, dají i z toho mála, které mají a rádi se podělí. Bez očekávání, že z toho něco budou mít. A je zajímavé, že zrovna včera jsem četla úryvek z Bible, kde Ježíš mluví o přesně tomto:

„Potom se obrátil ke svému hostiteli: ‚Když pořádáš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, bratry, příbuzné ani bohaté sousedy. Mohli by totiž na oplátku pozvat tebe. Když pořádáš hostinu, raději pozvi chudé, chromé, zmrzačené a slepé. Blaze tobě, neboť ti nemají čím odplatit, ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých‘“ (Lukáš 15, 12-14)

Proto prosím o veliké požehnání pro naši vílu Amálku a celou její rodinu.

Čekající skupinka a smažená yuca na plotně. 

A limonáda k tomu. 

Moji papající miláčci.

Plavu v tom!

Netknutá hladina ve Villa Olimpica

Občas ještě stále nerozumím, když se na schůzích o něčem diskutuje, takže mi ledascos unikne. Třeba to, že dneškem se nám prázdniny ještě nekončí a dílny ještě necháme chvíli prázdné. Takže můj měsíc plavání ještě chvíli potrvá. Už jsem zmínila, že běhám téměř každé ráno na běžecké dráze kousek od našeho domu. On je to vlastně celý komplex, jmenuje se Villa Olimpica. Najdete tu bazén, hřiště na basketbal, tenis, fotbal, posilovny. Co vás jen napadne. Takže jsem se zapsala na měsíc plavání. Během prosince jsem odpočítávala dny, kdy nastane to ráno, kdy se vrhnu do vody, ale to těšení se mi nevyplácí. Až tak úžasné to nebylo. V pět ráno je tu chladnu a věřte, že po čem v polospánku toužíte, opravdu není ledová voda plaveckého bazénu. Ale čím více tam chodím, tím více si užívám naprostý klid a prázdný bazén, klidnou hladinu a společnost trenérů, kteří jsou tu jen pro mě. Pak se rozední a já naprosto probuzená a svěží můžu začít další z dní v komunitě, kde taky občas stále plavu. V jazyce, zvyklostech a moři práce, která se nikdy nedokončí. Ale v čem mě nejvíce baví plavat je obrovská láska mých „speciálních“ přátel. Objetí, zamilované pohledy, škádlení, lochtání, darované květiny, pusinky, když mě pohladí nebo se navzájem konejšíme, když je nám smutno.

„V Arše asistenti nejsou v první řadě od toho, aby dělali věci pro osoby s mentálním postižením, ale spíše proto, aby se stali jejich přáteli, jejich bratry a sestrami.“ – Jean Vanier (zakladatel L’Arche, citace z knihy „En l corazón del Arca“

Jo, je paráda plavat pod palmami.

A když doplavu, Marcos doběhá a Sergio hodí svůj poslední koš na basketbalovém hřišti, dáme selfie a jdeme domů.

Třikrát týdně piscina olimpica!

Héctorův zamilovaný pohled, když mě utěšuje v mých smutcích.

A Jonnýsek z druhé strany mě hladí po vlasech a utěšuje též.

Ojojona

Se Sergiem v ulicích Ojojony

Už je tomu týden, co jsem se opět vypravila objevovat krásy Hondurasu. Tentokrát jsme ‚školním autobusem‘ vyrazili směrem na jih od Tegucigalpy do místa jménem Ojojona. Patří mezi jejich národní dědictví. Více si o tomto překrásném místě můžete přečíst tady. Takže není divu, že na každém rohu obchůdek se suvenýry. Cestou jsme se v autobuse seznámili se sborem, který měl v místním kostele doprovázet dopolední mši. Načasování bylo perfektní, protože se začala právě, když jsme dorazili. Byla krásná a doprovodný zpěv velkolepý, což je vzácnou výjimkou, většinou dělá doprovod falešně zpívající chlápek s rozladěnou kytarou (dobře, to se stalo akorát poslední neděli).

Taky se mi v Ojojoně splnil jeden z mých honduraských snů – projet se na koni. Koní na výběr bylo mnoho a ze začátku jsem váhala, ale když mě klučina upozornil na siluetu ptáka na krku jednoho z koníků, volba byla naprosto jasná. Křídla a volnost ptáků mě tolik fascinuje. Celou dobu jsem se pak na zádech koně culila jako malá holka. Pak jsme se vypravili navštívit se Sergiem jeho přátele. Byla to celkem štreka, tak jsme se stopli mototaxi a byli tam coby dup. Moc se mi tu líbí rostliny, kaktusy, palmy, sukulenty, a stromy s rozložitými korunami. Jeli jsme po hliněné kamenité cestě a nechápala, jak to tak malá kolečka mototaxíku můžou zvládat. Sergiovi přátelé nás uvítali s otevřenou náručí (a to jsme přijeli bez ohlášení), nabízeli jídlo, rozložili hamaku a my se jen omluvili, že máme naspěch, bohužel. Upřímně, ta hamaka vypadala velice lákavě, ale můj den volna se končil ve čtyři, tak nebylo zbytí a vyrazili na cestu zpět. Cestou jsme nakoukli k dalším přátelům, kde mně učarovalo tohle štěňátko.

Nechápu jak je to možné, ale na minutu přesně se nám podařilo dorazit domů. Matotaxíkem, ‚školním autobusem‘ a taxíkem. Tady to má holt všechno pod palcem Bůh. A jak krásně se mi tu díky tomu žije. 

Kostelík ve středu krásného náměstí

Souvenir shop

Kůň! Se siluetou ptáka na krku!

Slunce pražilo a ulicemi kráčeli chlápci se sombréry.

Sergio

Šťastná jako blecha.

Během jízdy nebylo snadné fotit selfie, ale Sergio je šikula.

Další kostelík

Výhled na 34km vzdálenou Tegucigalpu.

U Sergiových přátel na zahradě.

Pejsek, co mě naprosto okouzlil.

Kaktusy, juhů, konečně jsem je potkala.