Jorge, strážný anděl.

Jorge, já a TransNica, náš autobus.

Cesta z Tegucigalpy do Kostariky, San José, trvá 17 hodin autobusem.

Já jsem naštěstí jela pouze do Liberie, což mi ušetřilo 4 hodiny v tomhle luxusním autobuse, do kterého jsem nastoupila už v půl páté ráno v pondělí, dva dny před vypršením platnosti mých víz. 

Místo letadla jsem se rozhodla jet po souši a poznávat krajiny Nicaragui a Costa Ricy. V cílové destinaci, hlavního města kraje Guanacaste jsem nikoho osobně neznala, takže pro mě bylo veliké potěšení v autobuse poznat Jorgeho, se kterým jsme hned po dvou vyměněných větách věděli, že máme společné kamarády a stal se mým průvodcem a ochráncem na cestě. 

A to dokonce i na té zpáteční, protože mi jeden bus ujel a tak se cesta do Tegucigalpy o den odložila. Díky Bohu! Ale bylo to napínavé. První den autobus projel o půl hodiny dříve, než jsme myslely a následující den jsme opět na benzínce čekali ve čtyři ráno. Bus okolo nás projel, tak jsme naskákaly se sestrami misionářkami do auta a jako šílené pronásledovaly autobus, který si nás všiml a zastavil nám. Na seznamu cestujících jsem nebyla, ale přesto mě vzali.
Ale zpátky k Jorgemu. Je to člověk plný pokoje a klidu. Na stará kolena se rozhodl stát se

misionářem, protože věří, že síla křesťanů je v nás, laicích. Původem je z Kostariky, ale teď slouží v Tegucigalpě. A jeho kšiltovka myslím mluví za vše. Pořádá soustředění pro mladé, pro prohloubení a poznání víry. 

A na zpáteční cestě byl opět mým opatrovníkem, protože se vracel ve stejný den. Povídali jsme si jak se měl doma, ve Filadelfii, půjčil mi na poplatky na hranicích, pozval mě na jídlo a po příjezdu do Tegucigalpy mě odvezl spolu s dalšími misionáři až domů, do mojí milované komunity El Arca, 

Ještěže mi ujel jeden autobus, díky tomu jsem zůstala v kontaktu s Jorgem a doufám, že to nebylo naposledy, co jsem ho viděla!

To, co vás uvítá na hranicích s Costa Ricou.
Taky mnoho skupinek mladých baťůžkářů.

Sedačky v busu mě ohromily. Po tom všem cestování se "žlutým servisem".

Krásný západ slunce v zemi kde se žije PURA VIDA.

Typická honduraská snídaně. Servírováno v autobusu. Moc jsem se nenajedla...
(sýr, buřt, rozmixované fazole, smažený banán, vajíčka, tortila)

Mapka země, která mi dala nezapomenutelné relaxování.
Ráj na zemi. I díky sestrám MARILAM.

Kupte si mé srdce!

Plakát 

Přesně týden před svatým Valentýnem jsem upekla svou první várku rosquetes dle receptury maminky mé kamarádky. Je to zdejší specialita, sladká kolečka z kukuřičné mouky, která se rozplývají na jazyku. Všem tolik chutnaly, mě péct moc bavilo a tak nejen mě přišlo na mysl napéct jich hromadu a jít je prodávat. To tu není žádný problém, stačí si sednout se škopkem čehokoli na ulici a prodávat. Přesto jsme požádali o povolení usadit se před kostelem, aby to mělo trochu úroveň.

Místo koleček jsme nadělali srdíčka, udělali plakát, přáníčka a v neděli na svatého Valentýna jsme si s Héctorem, Jonnym, Davidem, Darwinem a Luisem stoupli před kostel prodávat. Ze začátku jsem si připadala dost nejistě, ale jakmile se toho ujal Luis, který má více praxe s „Berte, berte! Podpořte, podpořte!“ vytrubováním, po pytlíčkách se srdíčky se zaprášilo. Dobře, taky hodně pomohl pytlíček s ochutnávkami, kdo ochutnal, neodešel s prázdnou. Spousty dětí toužilo po našich balónkách, tak ty jsme rozdali a já měla fakt radost z vydařeného projektu na podporu naší komunity. Ze získaných peněz chceme udělat semínko pro další podobné projekty.

S Luisem

S Hectorem.

Plech plný vytvarovaných srdíček.

A tohle vám vážně (hlavně bezlepkářům) doporučuji:

Superjednoduchý recept na rosquetes (pro sebe jsem si vymyslela veganskou verzi, ale pro vás zde originální receptura):

450g kukuřičné mouky

225 g hery či palmového tuku

hrneček cukru (cca 125 g) ale přidat dle chuti těsta

3 vejce

Pořádně je těsto třeba prohníst a pak tvarovat kolečka s dírkou uvnitř. (Pokud se těsto drolí, přidejte trochu hery). Poté vložte do trouby vyhřáté na 250°C a nechte kolečka péct, až nabudou zlatavou barvu. Toť vše. Je to za vteřinku hotové a dobroučké.

Byť svatého Valentýna (tady mu říkají den lásky a přátelství) nijak zvlášť neprožívám a nepodporuji, letos se mi jeho prožití moc líbilo. S přáteli v komunitě s dobrým jídlem a večerním promítáním filmů.

Markos pro mě udělal z fotek krátké video.